Zákon č. 182/2008 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon – „IZ“) byl svými tvůrci označován jako „prověřitelský“. Jistě takový byl (a to nejen ve srovnání s právní úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání). Cílem insolvenčního zákona bylo dosáhnout silnějšího postavení věřitelů, a to od počátku insolvenčního řízení až po jeho samotný konec.
Ovšem insolvenční zákon byl za své účinnosti, tedy za posledních téměř deset let, mnohokrát novelizován. Zásadní změny tohoto předpisu přinesla v roce 2014 tzv. velká revizní novela provedená zákonem č. 294/2013 Sb. a zejména pak poslední (letošní) novela provedená zákonem č. 64/2017 účinným od 1. 7. 2017.
Obě zmíněné novely s sebou přinesly významné změny v pozici věřitelů. Jejich povahu lze v kostce shrnout tak, že došlo k rozšíření práv dlužníků na úkor práv věřitelů. Pomyslným dovršením tohoto „legislativního trendu“ by měla být právě projednávaná oddlužovací novela. Její návrh počítá s možností oddlužit dlužníka i v případě, kdy nezaplatí svým věřitelů vůbec nic. Přestože ani mezi samotnými zákonodárci nepanuje optimismus ohledně reálnosti projednat danou legislativní změnu v tomto volebním období, dá se očekávat, že v období následujícím bude některou z politických stran tzv. nulová varianta oddlužení opět vrácena do hry.
Postupné oslabování práv věřitelů v insolvenčním řízení v posledních letech nás vede k položení si titulní otázky. Máme za to, že nejpozději od poslední (přijaté) novely insolvenčního zákona již není možno insolvenční zákon pokládat za předpis prověřitelský, ale mnohem spíše za prodlužnickou normu, jakkoliv mnozí mohou vnímat její koncepci spíše (jen) jako chaotickou. Proč?
I po poslední novele insolvenčního zákona platí ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona, které stanovuje, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Insolvenční správce, soud i věřitelský výbor měli a mají mít na prvním místě na mysli společný zájem věřitelů; společným zájmem věřitelů se přitom dle insolvenčního zákona rozumí zájem nadřazený zájmům jednotlivých věřitelů, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku (srov. § 2 písm. j/ IZ). Imperativ postupu v insolvenčním řízení v zájmu (všech) věřitelů má oporu i v recentní soudní praxi. Tak např. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2012, sen. zn. 3 VSPH 541/2012 konstatoval: „Společný zájem věřitelů je průmětem jednotlivých partikulárních zájmů věřitelů, při jehož dosažení dochází k akceptovatelnému uspokojení všech jednotlivých zájmů přihlášených věřitelů a představuje výkladové pravidlo při postupu insolvenčního správce, insolvenčního soudu nebo věřitelského výboru.“.
Na první pohled by tak bylo možné uzavřít, že relevantní subjekty insolvenčního řízení podřizovali, podřizují a bude podřizovat svůj postup zásadně společnému zájmu věřitelů, resp. že insolvenční řízení je (vždy) vedeno s důrazem na tento zájem. Při podrobnějším studiu nové právní úpravy oddlužení zavedené poslední novelou insolvenčního zákona však tento závěr obstojí jen obtížně.
Změna hlasovacích práv
Dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 je schůze věřitelů insolvenčním soudem svolávána obligatorně. Na této schůzi se věřitelům vždy nabízí možnost zvolit věřitelský výbor (zástupce věřitelů), odvolat soudem ustanoveného insolvenčního správce a v zásadě i rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka.
V pojetí novely se však schůze věřitelů u oddlužení stává fakultativním orgánem (tzn. orgánem, který není soudem svoláván povinně). Pokud se věřitelé budou chtít jejího konání domoci, nebude nově stačit návrh dvou věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí alespoň desetinu přihlášených pohledávek (jak tomu je nyní a nadále má být jen v případě schůzí věřitelů v konkursu a reorganizaci), ale bude potřeba, aby svolání nejvyššího věřitelského orgánu žádala nadpoloviční většina všech věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí zároveň nadpoloviční většinu přihlášených pohledávek. To znamená, že pro podání tohoto návrhu bude třeba nalézt většinu věřitelů počítanou jak podle „hlav“, tak podle výše přihlášených pohledávek. Současný princip kvalifikované minority bude nahrazen novátorskou zásadou kvalifikované majority, ochrana věřitelské menšiny bude nahrazena ochranou věřitelské většiny.
V důsledku racionální apatie (tedy nezájmu o řízení) minoritních věřitelů účastnících se oddlužení, bude o nadpoloviční většině všech přihlášených věřitelů počítané podle hlav možno uvažovat jen čistě teoreticky. Lze proto předpokládat, že se v oddluženích nebudou schůze věřitelů prakticky konat. Právě uvedené však nemusí platit pouze v oddlužení. Nová úprava je totiž zneužitelná i tak, že soudem bude účelově povoleno oddlužení, toto nebude následně schváleno a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs. V době změny způsobu řešení úpadku však již bude, resp. může být o všem podstatném rozhodnuto – a to bez reálné kontroly ze strany věřitelů.
Lze tak konstatovat, že věřitelé v drtivé většině insolvenčních řízení (jelikož v drtivé většině insolvenčních řízení je povoleno oddlužení) nebudou schopni ustanovit věřitelský výbor (a jeho působnost bude vykonávat insolvenční soud) ani si atrahovat k rozhodnutí otázky, které náleží do působnosti věřitelského výboru (když toto mohou učinit jen a pouze na schůzi věřitelů).
A co hůře, nebudou ani s to vyměnit osobu insolvenčního správce (a ve funkci proto zůstane správce určený předsedou soudu). Insolvenční správce vybraný nepřezkoumatelným opatřením předsedy soudu (viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2016, sen. zn. 3 VSOL 1329/2015) bude tedy v oddlužení věřiteli fakticky neodvolatelný.
Nové povinnosti
Další změnou je nová povinnost insolvenčního správce účastnit se osobně setkání s dlužníkem usilujícím o oddlužení (§ 410 odst. 2 IZ). Při tomto jednání dlužník správci sdělí svoje stanovisko k přihláškám pohledávek, které podali věřitelé do jeho insolvenčního řízení. Pokud pak dlužník projeví takové přání, měl by se s ním insolvenční správce setkat i na jiném místě, než je jeho sídlo, potažmo provozovna. Tedy s jistou mírou nadsázky má insolvenční správce s dlužníkem navštívit kupř. jeho oblíbenou restauraci, bude-li si to dlužník přát.
Nemůže být přitom pochyb, že přijetí informace od dlužníka o tom, zda popírá některou z uplatněných pohledávek, resp. zjištění důvodu takového popření, je jednodušší činností, než např. účast při jednání věřitelského výboru, resp. schůze věřitelů v reorganizaci, nebo vedení incidenčních sporů. Přesto setkání s dlužníkem, který usiluje o oddlužení, musí dát podle nové právní úpravy insolvenční správce přednost před jinými svými aktivitami, neboť právě tato činnost musí být dle nového znění zákona – nejasno proč – provedena jím osobně.
Omezení práv věřitelů
Změny doznala rovněž úprava přípustnosti oddlužení dlužníka, jehož závazky (zcela či částečně) pochází z podnikatelské činnosti. Předešlá právní úprava ukládala dlužníkovi zajistit si souhlas věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jeho podnikáním. Praxe (prezentovaná zejména judikaturou Vrchního soudu v Praze) postupně uvedené pravidlo korigovala tak, že pokud věřitel nevyjevil nejpozději na schůzi věřitelů rozhodující o dlužníkově oddlužení svůj nesouhlas, presumoval se jeho souhlas. Tento stav poskytoval podle našeho názoru dostatek komfortu jak věřitelům, tak dlužníkovi. Věřitelé měli prostor sami rozhodnout o tom, zda (z jakéhokoliv důvodu) nechají dlužníka projít konkursem, či zda (byť i svým nekonáním) umožní dlužníkovi dosíci oddlužení. Své rozhodnutí mohli korigovat dle aktuální ekonomické nabídky dlužníka, jejíž výše bývá zpravidla postavena na jisto až ve zprávě insolvenčního správce o příjmové, majetkové a osobní situaci dlužníka (nově ve zprávě pro oddlužení).
Po novele jsou věřitelé pohledávek z podnikání povinni projevit svůj případný nesouhlas se vstupem dlužníka do oddlužení nejpozději s podáním jejich přihlášky pohledávky. Dopad tohoto pravidla se negativně projeví ve sféře věřitelů, kteří již nebudou mít možnost svá rozhodnutí vázat na kvalifikovaná zjištění insolvenčního správce o reálné ekonomické nabídce dlužníka v případě oddlužení a konkursu. Pro dlužníka je však tato věřitelova „prohra“ Pyrrhovým vítězstvím. Věřitelé již nebudou mít jinou volbu, než okamžitě odsoudit dlužníka ke konkursu, nebo se svého práva vzdát a riskovat, že se obratem po podání přihlášky pohledávky dozví, že případný konkurs by pro ně byl býval výhodnější. Uvedená informace jim bude totiž nabídnuta až ve zprávě pro oddlužení, která bude dokončena až po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek.
Pokud věřitelé projeví svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka z důvodu existence podnikatelských závazků, budou muset nově své rozhodnutí rovněž odůvodnit (viz § 389 odst. 2 písm. a) IZ). Absence odůvodnění zjevně povede k tomu, že soud nebude k nesouhlasu přihlížet. Aby nenastala fikce souhlasu s oddlužením, musí tedy být věřitelem projeven nikoliv „holý“ nesouhlas, ale nesouhlas odůvodněný. Minimální kvalitu (rozsah) odůvodnění zákonodárce nestanovil. Jsme tak toho názoru, že zdůvodněním nesouhlasu může zásadně být jakákoliv racionální ekonomická úvaha věřitele o výši uspokojení jeho pohledávky v oddlužení a konkursu, resp. po konkursu (po kterém věřiteli, na rozdíl od oddlužení, zůstane neuspokojená část jeho nároku zachována).
Všechny námi shora rozebrané změny vedou k zásadnímu omezení práv věřitelů. Jakkoliv insolvenční zákon nadále proklamuje společný zájem věřitelů jako ústřední pravidlo normující postup správce, soudu i věřitelského orgánu, jeho faktické uplatnění se v režimu oddlužení ztrácí v mlze. Po poslední novele by totiž v případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením bylo lépe výše uvedený závěr Vrchního soudu v Praze přeformulovat tak, že výkladovým pravidlem při postupu insolvenčního správce, insolvenčního soudu nebo věřitelského výboru je zájem dlužníka na jeho oddlužení. Jak pak řečeno v úvodu, lze očekávat, že „prodlužnický trend“, který považují autoři, zejména s ohledem na nárůst morálního hazardu na straně dlužníků, za nebezpečný, v budoucnu ještě posílí.
Oldřich Řeháček, Jan Mašek – Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s.
