Senát Parlamentu České republiky minulý týden schválil návrh zákona, kterým se mění zákon o obcích. Předložený návrh zákona, který iniciovala skupina poslanců, má napravit podle nich vážný nedostatek dosavadní úpravy. Tím nedostatkem je aplikace § 38 odst. 1 zákona o obcích v praxi, který stanoví pravidla nakládání s majetkem obce. V posledních letech se množí případy, kdy je z různých důvodů a často bezdůvodně kriminalizováno jednání starostů, zastupitelů nebo radních.
Zkušenost ovšem ukazuje, že ačkoliv judikatura vyšší soudů jim od roku 2011 dává alespoň základní právní jistotu, že nebudou za své jednání při dodržování určitých podmínek, trestně stíháni, praxe orgánů činných v trestním řízení tomu neodpovídá.
Do velké míry chápu poslaneckou iniciativu poslanců (sněmovní tisk č. 249), protože platná právní úprava má určitě své mezery a jako obhájkyně se s nimi pravidelně setkávám. Tato právní úprava vykládá pojem „nakládání s majetkem“ příliš úzce a tento přístup nutí komunální politiky přijímat rozhodnutí, která se sice mohou na první pohled zdát ekonomicky výhodná, ale v dlouhodobém horizontu jsou nezřídka v rozporu se zájmy obyvatel. V případě, kdy ale představitelé samospráv kritériu ekonomické výhodnosti předřadí jiný – ač legitimní – cíl, často možná prospěšnější pro občany dané obce, se uvedené úřední osoby vystavují riziku postihu, ať již v rovině civilní nebo trestní. Soudní judikatura je bohužel značně nevyzpytatelná a v minulosti Nejvyšší soud vícekrát judikoval problematiku trestné činnosti zastupitelů dle mého názory ne zcela přiléhavým způsobem, který by odpovídal navzájem různorodým praktickým příkladům. Příkladem nešťastného rozhodnutí je například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 827/2012, které zavedlo „princip individuální odpovědnosti za kolektiv“.
Do rozhodné doby orgány činné v trestním řízení aplikovaly praxi neexistence kolektivní odpovědnosti, tzn. pokud o nějaké záležitosti rozhodne kolektivní orgán, v tomto případě např. zastupitelstvo obce, jednotlivec, který se hlasováním podílel na takovém rozhodnutí, nemůže být za takové jednání odpovědný. Praktickým důsledkem tohoto rozhodnutí se pak v minulosti staly konkrétní případy trestného stíhání jednotlivců, které mnohdy po letech vleklých soudních sporů skončily zproštěním obžaloby či zastavením trestního stíhání.
Ani přes výše uvedené nejsem přesvědčena o tom, že přijatá právní úprava zákona o obcích v praxi povede ke změně výkladu stran orgánů činných v trestním řízení. Již v roce 2011 totiž Nejvyšší soud judikoval problematiku pro starosty a zastupitele příznivější a pod rozhodnutím sp. zn. 5 Tdo 848/2010 by měla být dána zastupitelům jistota, že pokud budou při výkonu své funkce postupovat s péčí řádného hospodáře, svědomitě a čestně, neměli by se trestního stíhání obávat. Judikát doslova uvádí: „Jestliže laické osoby se spolehnou na informace advokáta, jako osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k vzniku tvrzené škody na podkladě jejich jednání v právním smyslu“. Praxe však naznačuje opomíjení tohoto stanoviska.
Nadužívání trestního práva a kriminalizování jednání netrestního charakteru dosvědčuje i Stanovisko Unie obhájců ČR č. 3/2015 k trestnímu stíhání zastupitelů obcí a měst, které přišlo se zajímavou statistikou. Ze statistiky např. vyplývá, že z celkového počtu 75 trestních řízení vedených v letech 1995 až 2014 proti 266 zastupitelům, bylo pouze 9 trestních řízení, ve kterých byli zastupitelé stíháni kvůli korupci.
Alarmující je, že z tohoto celkového počtu bylo pravomocně skončeno pouze 43 věcí a z toho pouze 19 bylo ukončeno výrokem o vině. To znamená, že 58 % trestních řízení, která již byla pravomocně ukončena, byla ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, vedena nezákonně. Z celkového počtu 43 pravomocně skončených věcí v letech 1995 až 2014 se 100 zastupiteli bylo pouze 24 zastupitelů shledáno vinnými. Příkladů trestních řízení končících zprošťujícími rozsudky a nenávratnými zásahy do života jednotlivců není tedy rozhodně málo. Z těch mediálně známějších došlo ke zproštění viny u řady starostů různých obcí a měst po celé ČR. Namátkou mě napadá trestní věci představitelů Českého Krumlova, Přerova, Vsetína, Lipna n. Vltavou, Aše, Hajan, Náchoda, Prahy či Jaroměře.
Problémem není jen skutečnost, že orgány činné v trestním řízení v zásadě nemusí respektovat judikaturu vyšších soudů, ale i to, že za svoji nedůslednost a pochybení nejsou v zásadě odpovědny. Zákon žádným způsobem nezakotvuje odpovědnost policejního orgánu za průtahy v řízení, procesní pochybení či vedení nezákonných trestních stíhání. V případě takovýchto pochybení se často zaštiťují dozorem státního zastupitelství a zcela opomíjejí to, že jsou sice orgánem procesně závislým, avšak nesou samostatnou odpovědnost za vyšetřování.
Novela, kterou minulý týden schválil Senát, tak byla jakýmsi logickým (politickým) vyústěním vyhodnocených možných rizik spojených s výkonem funkce v zastupitelstvu nebo radě obce. Pokud orgány činné v trestním řízení nebudou vést v patrnost judikaturu v komplexním měřítku již v ranných fázích trestního řízení, nebudou dostatečně zvažovat zásadu subsidiarity trestní represe, pak na shora uvedené statistice nezmění ani novela zákona o obcích.
Renata Vesecká
