Dovolání Kanceláře prezidenta republiky ve věci žaloby paní Terezie Kaslové znovu otevřelo otázku, zda a v jakém rozsahu smí být prezident republiky žalován. Účelem tohoto článku je přispět k vyjasnění této ústavněprávní problematiky. Autor se necítí kompetentní vyjádřit se k vlastnímu předmětu žaloby paní Kaslové nebo se dokonce postavit na tu či onu stranu sporu.
Úvodem
Když autor tohoto článku před třemi lety podal na prezidenta republiky Miloše Zemana osobnostní žalobu, jedna z námitek hradního advokáta Marka Nespaly tenkrát zněla, že prezidenta nelze žalovat … soud bohužel neměl možnost se k tomuto konkrétnímu problému vyjádřit, protože Hrad svou chybu nakonec uznal a uzavřel s autorem soudní smír[i] … a dnes Marek Nespala vyčítá Terezii Kaslové, že za výroky prezidenta Zemana žalovala KPR a ne přímo prezidenta Zemana. Tentokrát s Markem Nespalou autor nemůže nesouhlasit, protože de facto nyní přistoupil na autorovu tři roky starou argumentaci. Na rozdíl od Marka Nespaly nemá autor článku důvod na svých tehdejších právních názorech něco měnit.
V roce 2013 autor článku žaloval:
1a) Českou republiku – Kancelář prezidenta republiky, a to pro skupinu výroků, ve kterých vedoucí KPR Vratislav Mynář označil autora za jednoho ze tří členů „nesvaté trojice“, trojice „skutečných otců“ amnestie Václava Klause,
1b) Vratislava Mynáře jako fyzickou osobu, a to pro identickou skupinu výroků;
důvodem, proč byli současně žalováni KPR i Vratislav Mynář byla prostá procesní opatrnost – jakkoli se zdálo evidentní, že Vratislav Mynář mluvil z pozice vedoucího KPR, bez dalšího dokazování nebylo možno předem objektivně vyloučit, že mluvil výhradně sám za sebe – po celou dobu totiž existovala teoretická možnost, že KPR se od výroků svého vedoucího distancuje (např. po jeho případném odvolání) a pokusí se ponechat odpovědnost výhradně na něm jako na fyzické osobě (proto také autor článku tehdy brojil proti tomu, aby všechny tři žalované zastupoval jeden společný advokát).
Tato část žaloby nás dále nemusí zajímat, autor ji zde zmiňuje jen z důvodu kontextu.
2) Za jinou skupinu obdobných výroků autor žaloval přímo prezidenta Zemana, protože on osobně tyto výroky učinil. KPR není správním úřadem, je organizací servisního typu, nedisponuje žádnými vlastními rozhodovacími pravomocemi o právech a povinnostech osob a nenese za prezidenta žádnou právní odpovědnost.
KPR za autorova tamějšího působení např. mnohokrát odmítla poskytnout informaci týkající se činnosti prezidenta republiky, a to z toho prostého důvodu, že KPR není prezidentem republiky, dokonce o jeho činnosti ani nemusí vždy vědět a tedy o ní ani nemůže informovat.
Tato část autorovy žaloby nás zajímat bude, protože v tomto rozsahu je plně srovnatelná s žalobou Terezie Kaslové – v obou případech se jednalo o výroky učiněné osobně prezidentem republiky.
Způsobilost prezidenta republiky být žalován
Terezie Kaslová udělala podle názoru autora tu zásadní chybu, že pro výroky prezidenta žalovala jeho kancelář. Je třeba znovu opakovat: mezi prezidentem a KPR není žádný právní vztah srovnatelný např. se vztahem mezi ministrem a ministerstvem. Ministerstvo je správním úřadem, Kanceléř prezidenta republiky správním úřadem není (správním úřadem je však za určitých okolností osobně prezident). Ministr ministerstvo řídí, Kancelář prezidenta prezidentovi slouží. Ministr je součástí ministerstva, prezident není součástí KPR. Proto soud měl žalobu odmítnout pro nedostatek pasivní legitimace žalované KPR, aniž by se dál žalobou věcně zabýval.
V roce 2014 KPR tvrdila, že prezidenta nelze žalovat vůbec. Autor nyní ocituje své vyjádření, které v reakci na uvedené tvrzení právního zástupce KPR tehdy jakožto žalobce zaslal Městskému soudu v Praze:[ii]
„II. 1.1. K námitce nedostatku pasivní legitimace žalovaného Miloše Zemana:
12. Ing. Miloš Zeman je prezidentem republiky 24 hodin denně, nemá žádnou pracovní dobu. Prezident České republiky není nadán ani žádnými viditelnými odznaky veřejné moci (prsten, tiára, koruna apod.), které by přesně určovaly, kdy jedná jako prezident republiky a kdy jako soukromá osoba – charakter jeho jednání je tedy třeba posuzovat podle jeho obsahu.
13. I na prezidenta republiky se vztahuje základní ústavní princip rozvedený v bodě 11, totiž že jako představiteli veřejné moci je mu dovoleno jen to, co mu Ústava a zákony dovolují, popř. přikazují.
14. Pravomoci prezidenta republiky beze zbytku vymezují čl. 62, 63 a 64 Ústavy: čl. 62 obsahuje výčet tzv. výlučných pravomocí, čl. 63 výčet kontrasignačních pravomocí, čl. 63 obsahuje v odst. 2 i odkaz na „pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny“ a jako takový je jejich zdrojem – bez tohoto ustanovení by prezident žádné další pravomoci než ty, které jsou uvedeny v ústavě2), mít nesměl. Všechna ostatní ustanovení Ústavy týkající se pravomocí prezidenta jen konkretizují pravomoci, jejichž konečný výčet je uveden v čl. 62 – 64 Ústavy. Pokud se týče čl. 54 odst. 1, konstatujícího, že „prezident republiky je hlavou státu“, je třeba jej vykládat v kontextu ostatních ustanovení o pravomocech prezidenta – sám o sobě žádnou další prezidentovu pravomoc založit nemůže. Opačný přístup by otevíral prostor pro naprosto bezbřehý a v demokratickém právním státě nepřípustný výklad pravomocí prezidenta republiky. Takový výklad by příkře odporoval smyslu a účelu ustanovení čl. 2 Ústavy, resp. čl. 2 Listiny, a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
15. Podle názoru žalobce lze veškeré chování prezidenta republiky rozdělit do čtyř ostře ohraničených skupin:
15.1. chování čistě soukromoprávního charakteru (např. pronájem či prodej prezidentova soukromého bytu);
15.2. mimoprávní chování politického charakteru, tj. chování z pozice prezidenta republiky – jde o úkony, které by prezident nemohl provádět, aniž by byl prezidentem, resp. které by tratily na významu, pokud by je učinila jiná osoba (např. novoroční projev nebo jiné veřejné projevy jdoucí nad rámec oprávnění ve smyslu čl. 63 písm. a/ a čl. 64 Ústavy, včetně projevů při jmenovacích ceremoniálech, přebírání různých záštit, návštěva zahajovacího koncertu mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v Rudolfinu, výstup na Sněžku apod.), které však nejsou výkonem pravomocí prezidenta republiky v ústavněprávním slova smyslu;
15.3. výkon pravomocí prezidenta republiky přímo vyplývajících nebo odvozených z čl. 62 – 64 Ústavy, které nejsou úředním postupem ve smyslu zákona o odpovědnosti (např. zastupování státu navenek, projev na jednání vlády, rozpuštění Poslanecké Sněmovny či vyhlášení amnestie);
15.4. výkon pravomocí prezidenta republiky, který je současně úředním postupem ve smyslu zákona o odpovědnosti.
16. Pouze na úkony popsané v podbodě 15.4. se může vztahovat zákon o odpovědnosti. Jsou to takové úkony, kde prezident koná vůči někomu ve správním řízení (řízení v občanském soudním řízení a ve správním soudním řízení je vyloučeno z podstaty věci, řízení v trestním řízení tím, že rozhodnutí o udělení milosti či vyhlášení amnestie nepředchází žádné řízení ani formální návrh). V praxi bude takových úředních postupů minimum, žalobci se v tuto chvíli vybavuje pouze jmenování profesorů – jmenování profesora bez příslušného návrhu bude jakožto komisivní jednání spadat pod § 5 písm. a/ zákona o odpovědnosti, naopak odmítnutí jmenování řádně navrženého profesora bude spadat pod § 5 písm. b/ uvedeného zákona, protože by se jednalo o chování omisivní.
17. Na chování popsané v podbodech 15.1., 15.2. a 15.3. zákon o odpovědnosti nedopadá, a proto v jejich případě neexistuje právní překážka pro použití § 13 starého občanského zákoníku (resp. jemu odpovídajících ustanovení nového občanského zákoníku).
18. Žalované výroky Miloše Zemana (výroky č. 8 a 9) nelze vůbec podřadit pod žádnou pravomoc prezidenta republiky, nelze je však považovat ani za čistě soukromé jednání Miloše Zemana. Podle názoru žalobce patří oba výroky (a také „závazek“ vyšetřit spoluautorství pracovníků KPR na amnestii) do množiny chování vymezeného v podbodě 15.2. shora a jako takové je postižitelné osobnostní žalobou ve smyslu § 13 starého občanského zákoníku.
19. Pokud se týče námitky, že prezident republiky podle čl. 54 odst. 3 není z výkonu své funkce odpovědný, jedná se o odpovědnost ústavněprávní, resp. obecně veřejnoprávní, nikoli odpovědnost soukromoprávní. Přestože Miloš Zeman jednal jako veřejná osoba, zasáhl svým chováním nad rámec úředního postupu a nad rámec výkonu svých pravomocí do práv soukromé osoby, to jest žalobce. Prezident nemá žádnou vyšetřovací pravomoc.
20. Argumentují-li žalovaní usnesením Ústavního soudu ČSFR č. 7/1992 Sb., je třeba především konstatovat, že se vztahovalo k dnes již neplatnému ústavnímu zákonu o československé federaci, který koncipoval postavení prezidenta republiky výrazně jinak, než platná Ústava, nadto se jedná o ústavní předpis dnes již neexistujícího státu.
21. Dále, čl. 65 úst. zákona č. 143/1968 Sb., ke kterému se uvedené usnesení vztahovalo, tehdy zněl: „Prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky nelze soudně stíhat pro jednání spojené s výkonem jeho funkce.„, a uvedené usnesení Ústavního soudu ČSFR se týkalo výhradně výkladu slov „jednání spojené s výkonem jeho funkce“. Prezident se tehdy těšil v souvislosti s výkonem své funkce vynětí z jakéhokoli soudního jednání, tedy i z jednání občanskoprávního – šlo o reziduum byzantinského, paternalistického pojetí veřejné moci.
22. Dnes je prezident čl. 65 Ústavy3) vyňat pouze z řízení sankčního charakteru, tj. z řízení trestního a přestupkového: „Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.“, a obrat „jednání spojené s výkonem funkce prezidenta“ nebo jemu obdobný současná Ústava vůbec neobsahuje.
23. Lze shrnout, že ústava v letech 1969 – 1992 zakazovala prezidenta soudně stíhat pro jakékoli jednání spojené s výkonem jeho funkce (tedy pro jakékoli jednání které by dnes věcně odpovídalo jednání vymezenému v podbodech 15.2., 15.3. a 15.4.), a to i v řízení občanskoprávním, zatímco Ústava platná od roku 1993 pouze zakazuje jej stíhat trestně anebo pro přestupek, a to paradoxně i tehdy, pokud trestný čin či přestupek spáchá při chování vymezeném v podbodě 15.1., tedy např. při dopravní nehodě. Žalovanými namítaný judikát je tedy dnes judikátem zcela mrtvým, nelze jej použít nejen v kontextu žaloby, ale nelze jej dnes použít vůbec.
Poznámky žalobce jsoucí součástí citovaného textu:
2) Pod pojmem „Ústava“ žalobce rozumí úst. zákon č. 1/1993 Sb., v platném znění, pod pojmem „ústava“ rozumí žalobce tzv. ústavní pořádek definovaný čl. 112 Ústavy.
3) Jde o dva různé čl. 65 dvou různých ústavních předpisů, jen pouhou náhodou se shodným číselným označením a upravující stejnou materii.“
Shrnutí, resp. závěr
Co to vše znamená? Znamená to, že indemnita prezidenta republiky se týká pouze jeho případného trestního stíhání či stíhání pro přestupek, a to pouze po dobu jeho mandátu. Nyní platná Ústava ale nijak nebrání tomu, aby prezident byl žalován v občanskoprávním řízení, a to i pro výroky, které učinil z pozice prezidenta republiky.
Příklad: Nelze zahájit trestní stíhání prezidenta republiky pro trestný čin pomluvy, ale postižený je oprávněn na prezidenta podat tzv. osobnostní žalobu a domáhat se po něm uvedení věci na pravou míru, omluvy a/nebo odškodnění. Ústava rovněž nebrání zahájit trestní stíhání prezidenta poté, co mu vyprší mandát; k promlčení nedojde, protože čl. 65 Ústavy zde funguje jako zákonná překážka trestního stíhání a promlčecí doba proto začne běžet až v okamžiku skončení mandátu prezidenta republiky.[iii]
[i] https://www.hrad.cz/cs/pro-media/clanky-a-ohlasy/zneni-smiru-mezi-mgr.-pavlem-hasenkopfem-a-ceskou-republikou-kancelar-prezidenta-republiky-1-12105
[ii] celý dokument zde: https://klausovaamnestie.files.wordpress.com/2016/09/4500_duplika_zalobce.pdf(text zvýrazněn dodatečně pro účely tohoto článku)
[iii] § 34 odst. 3, písm. a/ zák. č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku
Pavel Hasenkopf
