Celá kauza žižkovské Kliniky není ničím jiným než ukázkou toho, jak hluboko v české společnosti klesla ochota i schopnost respektovat základní řády demokratického zřízení. Společenská nebezpečnost obsazení nevyužívané budovy není velmi nízká, jak tvrdí příznivci Kliniky, ale vysoká a znepokojivá ve svých důsledcích.

„Společenská nebezpečnost symbolického obsazení budovy je ovšem velmi nízká,“ napsal v jednom mnoha názorových textů na téma Klinika Jan Škrob, „básník a student antropologie“. Obojí je příznačné. O Klinice vycházejí prakticky výhradně názorové texty a názory se následně zaměňují za fakta. A namísto právníků je píší básníci. Díky tomu tu máme hodně emocí – a to je v rámci diskuze založené na tom co by mělo rozhodovat, totiž fakt, asi tak všechno.

Nejprve tedy fakta: Budovu bývalé plicní kliniky v Jeseniově ulici na Žižkově vlastní stát, který ji spravuje prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Budova má být předána Generální inspekci bezpečnostních sborů. Radnice Prahy 3 v budově chtěla zřídit školku. „Podle zákona musí zastupitelstvo odsouhlasit nabízenou finanční částku předem. Tato informace však městskou část ve výběrovém řízení značně znevýhodňuje a prakticky vylučuje úspěšnost ve veřejné soutěži,“ vysvětlil mluvčí Prahy 3 Stanislav Kněnický, proč z tohoto záměru sešlo. To je všechno.

Domnívat se nestačí

Občanská iniciativa Klinika se rozhodla v opuštěné budově vybudovat „autonomní sociální centrum“. Její členové tedy začali budovu vyklízet a vysněná „komunita“ začala fungovat. V tu chvíli přišel ze strany státního aparátu pokyn k vyklizení budovy – a začal poprask.

V něm se ztratil základní prostý fakt. Iniciativa Kliniku prostě obsadila a až potom začala hledat cesty, jak se domluvit s jejím majitelem. Pokud byla policie osočována, že vyvedením squatterů z Kliniky provedla jakousi obdobu CzechTeku 2006, jde o ukázku scestného zacházení s fakty. Policie vyklizením Kliniky pomáhala majiteli budovy chránit jeho majetek. Bez ohledu na to, jak stát s tímto majetkem stát nakládá, jeho majitelem totiž je. A občanská iniciativa Klinika nepodnikla žádné kroky, jak tento bezesporu nedobrý stav napravit – jen budovu obsadila. Jako bych slyšel ozvěnu populárního hesla „prostě to…“

Squatteři se prostě domnívají, že stát se svým majetkem nenakládá tak, jak by s ním podle nich měl nakládat. To je ale příliš chabý argument pro obsazení cizího majetku. A majetek státu ve vztahu k jakékoliv občanské iniciativě cizí je. Když už bychom se měli uchýlit na půdu populistických argumentů, která je příznivcům Kliniky pohříchu zbytečně vlastní, můžeme tvrdit, že státu patřící Klinika je všech. Všech, nikoliv pana Arnošta Nováka, jeho kamarádů a spolužáků.

Jakékoliv „ušlechtilé“ myšlenky, ať už je jejich obsahem cokoliv, třeba provozování „autonomního centra“, nejsou a nemohou být nadřazeny právu druhého na jeho soukromý majetek a jeho užívání, pokud není v rozporu se zákonem nebo to neomezuje svobodu druhých. Jestliže vlastník jedná v rozporu se zákonem, pokud se nestará o památku, pokud jeho činnost nebo nečinnost ohrožuje bezpečnost, existuje dostatek nástrojů, jak se vůči takovému chování vymezit. A jsou to nástroje efektivní – český právní řád dává občanské společnosti široké spektrum efektivních řešení. Občanská iniciativa Klinika žádný z nich nevyužila, dokonce ani nemá právní subjektivitu (nebo o ní k 13. prosinci 2014 ve veřejně dostupných zdrojích není ani zmínka).

Události okolo Kliniky nejsou ve světle fakt ničím jiným než dokonce dvojnásobným nezákonným využíváním majetku státu. Pokud kdokoliv nesouhlasil se způsobem, jakým chce stát s budovou Kliniky naložit, měl k tomu nejen dostatek legálních prostředků, ale především dostatek času. Nestalo se ale nic, události se daly do pohybu až v okamžiku, kdy se ukázalo, že stát s Klinikou naloží jinak, než jak by si představovali squatteři.

Na tomto místě je třeba upozornit na skutečnost, že iniciativa Klinika sice předložila plány na provoz například tělocvičny nebo vegetariánské jídelny, naprosto ale neřešila způsob financování celého provozu. Klinika měla být autonomní, tedy nezávislá na dotacích, grantech a tak podobně. Cashflow se měl řešit „ze samotných aktivit centra, z benefičních akcí či třeba crowdfundingu“. Jinak řečeno – celý projekt neměl jakékoliv provozní krytí. Jen trochu soudný hodnotitel by takový projekt jeho tvůrcům nutně musel hodit na hlavu.

Jestliže stát odmítá za takových podmínek svolit k tomu, aby se z kliniky stala Klinika, chová se jen a pouze jako dobrý hospodář.

Je znepokojivé, kolik lidí je ochotno přistoupit na hru, ve které patří role kladných hrdinů squatterům, zatímco stát je hlavním záporákem. Nic proti snahám vytvářet alternativní centra, právě naopak. Jenže každý plán na takové „autonomní centrum“ musí stát na pevných základech, nikoliv na přesvědčení, že „když to rozjedeme, nějak to půjde“.

Nepůjde. A je to tak dobře.

Ondřej Fér