- Dvojí královské jablko a žezlo
Korunovační klenoty jsou jako symbol státu uloženy na Pražském hradě. Klenoty nechal zhotovit Karel IV. (moravský markrabí 1333-49, český král 1346-78). Karlova gotická koruna je však dnes doplněna renesančním královským jablkem a žezlem z 16. století.
Kde jsou ale gotické žezlo a jablko? Je s podivem, že není obecně známo, že gotické královské jablko a žezlo Království českého jsou v pokladnici vídeňského Hofburgu, což je součást státního Uměleckohistorického muzea ve Vídni. Tento údaj absentuje v informacích o korunovačních klenotech v dějepisných učebnicích.
Rakouské muzeum samo uvádí, že jde o žezlo a jablko Království českého zhotovené z pozlaceného stříbra ve 14. století v Praze. Je tam uložen i ceremoniální český kurfiřtský plášť. Gotické žezlo a jablko jsou méně zdobné a z pozlaceného stříbra ve srovnání s renesančním zlatým jablkem a žezlem, avšak jsou podstatně starší a jde o starší korunovační klenoty, proto je jejich symbolická a historická cena vyšší.
Korunovační klenoty byly za třicetileté války v obavě před švédským vojskem převezeny do Vídně, což je zachránilo před uloupením, když Švédové obsadili Pražský hrad. Do Prahy byly přiváženy jen na korunovace, trvale se vrátily roku 1791. Původní žezlo a jablko zůstaly v Rakousku. Z portrétů králů s korunovačními insigniemi lze zjistit, že gotické žezlo a jablko ještě užil král Matyáš (1611-19) a Fridrich Falcký (1919-20). Lze předpokládat, že byly užity i v roce 1617 při korunovaci Ferdinanda II., když klenoty byly uloženy v Čechách. Nejpozději od korunovace Karla VI. roku 1723 (král 1711-40) bylo užíváno zdobnější renesanční žezlo a jablko. Nejasné je, jaké jablko a žezlo bylo užíváno u korunovací 1627 (Ferdinand III.) až 1656 (Leopold I.).
- Vlastnictví klenotů
Korunovační klenoty byly majetkem země České bez ohledu, zda byly uloženy v Čechách nebo v Rakousku. Habsburci jako čeští králové byli jejich řádnými držiteli, nikoliv vlastníky. Právo řádné držby jim zaniklo sesazením z českého trůnu, což se stalo 14. 11. 1918 na první schůzi Národního shromáždění.
Majetek země České přešel na československý stát a následně na Českou republiku. I když byly korunovační klenoty uložené na Pražském hradě za první Československé republiky fakticky ve správě Kanceláře prezidenta republiky, právně přešlo jejich vlastnictví na Československou republiku až po zrušení zemí a následném přechodu zbytkového majetku České země na stát.
Rakousko se dodnes platnou saintgermainskou mírovou smlouvu z 10. 9. 1919 zavázalo Československu k vydání listin a věcí, které má v držení a patřily zemským úřadům, potažmo Království českému, Markrabství moravskému a Vévodství slezskému. Stát se hlásí k odkazu Karla IV. Ponechává-li ale gotické žezlo a jablko v držení cizího státu, skutkem to popírá.
O předmětech kulturní povahy Habsburků se jednalo po první světové válce. Tříčlenný Právní výbor Reparační komise ustanovený k saintgermanské mírové smlouvě československé argumenty doplněné tím, že různé předměty kulturní povahy byly vyhotoveny či zakoupeny z daňových výnosů zemí Koruny české, nevzal v potaz. Hlavní argumentační linií rakouské strany byla, že sbírky ve Vídni vykazují historickou celistvost. U listin a archiválií se československý požadavek na vydání opíral o nutnost vybudovat československou státní správu.
Přípravná jednání k realizaci saintgermainské mírové smlouvy začala v lednu 1920 a mezivládní dohodu o realizaci mírové smlouvy se podařilo uzavřít 18. 5. 1920. Následně byla smluvní ujednání doplněna úmluvou týkající se archivů, která se bez ohledu na název vztahovala i na umělecké, archeologické a historické předměty.
Podle smlouvy ze Saint-Germain mělo Rakousko uspokojit historické a kulturní zájmy Československa a Československu se podařilo u archiválií do značné míry prosadit vydání dle principu provenience (původu). Dále Rakousko vydalo zrekvírované zvony a přístroje pro vědecké použití. O předmětech kulturní povahy se vyjednávalo zvlášť a obě strany neusilovaly o finalitu, tedy o vytvoření úplného taxativního seznamu pro uzavření této otázky. Československo vyjednalo dvacetiletou ochrannou lhůtu pro předměty kulturní povahy, které by mohly mít vztah k Československu. Vztah se měl podle československých diplomatů definovat široce, aby zahrnul pokud možno všechny případy – dle autora, provenience nebo i vztahu k československé kultuře. Naopak rakouská strana se prosadila s požadavkem, aby se respektovala historicky vzniklá příslušnost některých předmětů k rakouským sbírkám.
Saintgermainská smlouva pro vydání majetku zemí, které přestaly být součástí habsburské říše, nestanovila žádnou propadnou (prekluzivní) lhůtu. Vyjednaná lhůta 20 let byla pořádková lhůta pro podávání žádostí na vydání věcí a byla ochrannou lhůtou, po kterou se Rakousko zavázalo nepřevádět k možným dotčeným předmětům vlastnické právo a nedisponovat s nimi. Přivtělení Rakouska k Německé říši v březnu 1938 znamenalo konec možným jednáním v tomto ohledu. Rakouský stát zanikl a i z tohoto důvodu nelze k této lhůtě, která ke dni zániku Rakouska 1938 neskončila, přihlížet, když navíc nebyla propadná pro nároky československého státu.
Obě strany se shodly na tom, že se v prováděcí dohodě k mírové smlouvě ze Saint-Germain nejedná o definitivní řešení. Dle dosud platné úmluvy č. 10/1925 Sb. bylo stanoveno: „Pokud jde o jakékoli předměty, které mají ráz umělecký, archeologický, vědecký neb historický a jsou součástí sbírek náležejících dříve vládě rakousko-uherského mocnářství neb koruně, a pokud tyto nejsou předmětem jiných ustanovení řečené smlouvy, Rakousko se zavazuje: ujednat se zúčastněnými státy, bude-li o to požádáno, přátelskou úpravu, podle níž bude lze všechny části těchto sbírek neb všechny ty z dotčených předmětů, které by měly náležet do kulturního majetku území postoupených smlouvou Saint-Germainskou, navrátit na základě vzájemnosti do území, z níž pocházejí.“.
Pro sporné případy existoval dle mírové smlouvy ze Saint-Germain Právní výbor a ten jednal i o předmětech kulturní povahy Habsburků. Českoslovenští vyjednavači nerozporovali právo Habsburků disponovat svými příjmy, dokud se jednalo o české krále, moravské markrabí a slezské vévody. Vadilo jim, že by ve Vídni měly zůstat všechny nahromaděné sbírky. Československo argumentaci před výborem soustředilo na skutečnost, že Habsburkové pořizovali předměty z daňových výnosů českých zemí a proto jim náleží jen z titulu českých králů, moravských markrabat a slezských vévodů. V momentu rozpadu Rakouska–Uherska a zánikem Koruny české mělo Československo mít jako právní nástupce nárok na část vídeňských sbírek.
Právní výbor došel k názoru, že předměty kulturní povahy (umělecká díla, mapy, kresby, rukopisy) Habsburků nebyly veřejným majetkem Čech nebo zemí Koruny české. Konstatoval, že byly privátním majetkem rodiny nebo rodinným fideikomisem. Na rozhodnutí aplikoval veřejné právo platné v českých zemích v okamžiku vývozu předmětů do Vídně a stanovil, že předměty kulturní povahy nepředstavují ani veřejný majetek Čech, ani majetek Koruny České, ačkoliv byly pořízeny z daňových příjmů z Čech, Moravy a Slezska. Zemské právo Čech, Moravy a Slezska nezakazovalo panovníkovi takto pořízené předměty vyvážet.
Toto pojetí však nelze uplatnit vůči korunovačním klenotům. Žádný stát, který se z království změnil na republiku, neponechal korunovační klenoty v držení bývalé královské rodiny jako soukromý majetek, ale klenoty se posuzují jako veřejný majetek státu (koruny). To platí i tehdy, když se jinak ponechal rozsáhlý majetek bývalému panovníkovi. Samotné Rakousko si nechalo jako státní majetek korunovační klenoty rakouského císaře a nenechalo je Habsburkům po jejich svržení v roce 1918, byť titul rakouského císaře se pojil dle rozhodnutí jeho zakladatele císaře Svaté říše římské Františka II. z 11. 8. 1804 k osobě hlavy habsburského rakouského arcidomu, nikoliv k Rakousku jako zemi, která nadále byla jen arcivévodstvím.
Pokud je o český kurfiřtský plášť, i zde šlo o majetek země České. I když by bylo argumentováno, že šlo o úřední roucho spojené s úřadem kurfiřta-nejvyššího číšníka Svaté říše římské, kterým byl virilně český král, a tedy říšský majetek, přešlo vlastnictví na Království české ke dni zániku Svaté říše římské 6. 8. 1806, kdy z rozhodnutí jejího posledního císaře Františka II. došlo k zániku všech závazků říšských zemí, včetně úřadu nejvyššího číšníka.
V roce 1974 byla uzavřena československo-rakouská smlouva o vypořádání určitých majetkoprávních a finančních otázek. V ní se Československo zřeklo majetkoprávních nároků vůči Rakousku. Účelem smlouvy bylo řešit nároky rakouských osob, které byly dotčeny československými znárodňovacími opatřeními. Smyslem smlouvy nebylo řešit vlastnictví kulturních hodnot, které se dostaly na území Rakouska v době monarchie. Při podpisu smlouvy došlo k výměně dopisu o tom, že se smlouva nevztahuje na restituci kulturních majetků, které se dostaly na území druhého státu během druhé světové války. Je evidentní, že československá strana tehdy o existenci klenotů nejednala a zřejmě o nich nevěděla. Vzhledem k výjimečnosti korunovačních klenotů jako základního historického kulturního dědictví každého státu je nutné trvat na tom, že se na ně tato smlouva nevztahuje, protože je smlouva z roku 1974 výslovně nezmiňuje, a nebylo jejím účelem měnit saintgermainskou mírovou smlouvu.
I bez saintgermainské mírové smlouvy je Rakousko povinno majetek, který drží, aniž mu patří, vydat na základě žádosti vlastníka podle rakouského obecného občanského zákoníku, neboť rakouský stát ví nebo se z okolností musí domnívat, že korunovační klenoty Království českého, které jsou v jeho držení, náleží jiné osobě (České republice). Rakouský stát zastoupený Uměleckohistorickým muzeem ve Vídni je nepoctivým držitelem těchto klenotů. Vlastnictví klenotů nepřešlo na Rakousko.
- Navrácení klenotů
Korunovační klenoty spravuje Kancelář prezidenta republiky a jsou spojeny s hlavou státu. Navrácení klenotů a kurfiřtského pláště se může ujmout prezident republiky. K tomu prezidenta Miloše Zemana vyzval moravský senátor Ivo Valenta v zastoupení iniciativy pro návrat českých korunovačních klenotů z Rakouska dopisem z 15. 10. 2018. Je možné žádat vrácení klenotů i českého kurfiřtského pláště i 100 let po rozpadu habsburské monarchie. Jinak budeme státem, kterému nestojí za to, aby měl vlastní korunovační klenoty v jejich úplnosti.
Navrácení gotického královského jablka a žezla se nedotýká vlastnického práva našeho státu k renesančnímu královskému jablku a žezlu. Rakousko nemá právo na výměnu. Renesanční žezlo a jablko byly zhotoveny v 16. století na zakázku krále Ferdinanda I., byť byl zároveň arcivévodou rakouským, jako jeho osobní klenoty. Dědily se v habsburském rodě a pokud byly vládnoucím Habsburkem přiřazeny k českým korunovačním klenotům, šlo o jeho rozhodnutí jako jejich vlastníka a zároveň českého krále. Učinil tak nejpozději Karel VI. a znovu tento akt potvrdil Leopold II., za něhož byly korunovační klenoty včetně renesančního žezla a jablka vráceny do Čech. Renesanční jablko a žezlo nebyly nikdy v majetku Rakouského arcivévodství jako říšské země.
Královské jablko je symbolem univerzality vlády císařů a králů. I když by byly uloženy české korunovační klenoty mimo Vídeň společně s rakouskou arcivévodskou korunou v klášteře Klosterneuburgu, neznamená to, že by se staly rakouským vlastnictvím. Historicky jablko užívali císaři a králové. České korunovační klenoty ve své úplnosti zahrnují tedy dvě jablka a žezla. Obdobně má vícero korunovačních klenotů například Británie a Rusko.
Je trendem v památkové péči vracet památky na území, s kterým jsou historicky spojeny (princip provenience – respektování původu). V mezinárodním právu se státy domáhají vrácení významných kulturních předmětů, které byly vyvezeny do ciziny. Příkladem je vrácení Aksúmského obelisku Etiopii v roce 2005 Itálií, která se jej zmocnila po dobytí Habeše 1937. Anebo vrácení uherských korunovačních klenotů Maďarsku v roce 1978, kterých se v roce 1945 zmocnila armáda USA. I my jsme vydali v roce 1995 Slovensku Bojnický oltář po rozdělení Československa. Z právně odlišných důvodů, ale v rámci tohoto trendu, je vydání gotického deskového obrazu Madona z Veveří Národní galérií v Praze zpět na Moravu roku 2016, který byl původně majetkem moravských markrabat, určen pro jejich kapli na hradě Veveří a v roce 1938 vyvezen z nejasných důvodů z Moravy do Prahy. Z tohoto pohledu je správné žádat o korunovační klenoty Českého království, neboť navrácení kulturního dědictví našeho státu, které je historickým symbolem státnosti Království českého, je legitimní.
Zdeněk Koudelka
