Začínala v advokacii, ale zjistila, že ji tato právní profese zcela nevyhovuje. Práce advokáta je totiž částečně podnikáním. Nakonec se Hana Polášková Wincorová stala soudkyní. Letos se stala soudkyní Nejvyššího soudu. „Naučila jsem se lépe komunikovat s účastníky řízení a vysvětlit i neprávníkům právní závěry pro ně pochopitelným způsobem,“ řekla v rozhovoru pro magazín Nejvyššího soudu AEQUITAS.
Od 1. dubna jste soudkyní Nejvyššího soudu. Je pro Vás trvalé přeložení k civilnímu kolegiu Nejvyššího soudu právě tím, čeho jste chtěla jako soudkyně dosáhnout?
Abych byla upřímná, tak do okamžiku, než mi byla navrhnuta možnost stáže na Nejvyšším soudě, mě tato možnost nenapadla. Nicméně, jakmile jsem se rozhodla tuto nabídku využít, tak jsem samozřejmě chtěla uspět, neboť jsem zjistila, že mě problematika odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci opravdu baví a vyhovuje mi i způsob práce soudce Nejvyššího soudu, řešení složitějších právních otázek a možnost jejich diskutování se zkušenějšími kolegy, což mě v mé práci posouvá dál.
Jste nyní soudkyní soudního oddělení 30, jaká je Vaše specializace?
Jak už je patrné z mé odpovědi na předchozí otázku, moje současná specializace je problematika odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Ačkoliv jsem na Nejvyšší soud nepřišla z Městského soudu v Praze, kde se soudci s touto problematikou potkávají mnohem častěji, i v mé soudní praxi jsem několik takových případů řešila, ale zejména jsem se takových sporům věnovala v době své advokátní praxe, takže mě možnost věnovat se této specializaci na Nejvyšším soudě oslovila a postupem času jsem zjistila, že se jedná o velmi pestrou a zajímavou soudní agendu, v rámci níž je třeba zabývat se výkladem řady různorodých právních předpisů.
Už před svým trvalým přeložením k Nejvyššímu soudu jste zde působila dva roky na stáži, bylo to ve stejném senátním oddělení, kde rozhodujete nyní?
Pouze částečně. V soudním oddělení 30 jsem působila kontinuálně od svého dočasného přidělení k Nejvyššímu soudu, nicméně s ohledem na pravidla pro případné trvalé přeložení bylo třeba absolvovat stáž i v dalším soudním oddělení. Vedení Nejvyššího soudu mi tudíž vybralo soudní oddělení 23 věnující se závazkové agendě, což mě velmi potěšilo, neboť závazkovým sporům jsem se věnovala jak na Okresním soudě v Olomouci, tak v odvolacím senátu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. V soudním oddělení 23 jsem působila od července 2023 do mého trvalého přeložení k Nejvyššímu soudu spolu s pokračujícím působením v soudním oddělení 30 a myslím, že bylo velmi přínosné zjistit, jak funguje jiné soudní oddělení a jak jiní kolegové přistupují k řešení procesních otázek dovolacího řízení společných pro všechna civilní soudní oddělení. Rovněž jsem přivítala možnost opět se věnovat závazkovému právu a blíže nahlédnout do způsobu, jakým Nejvyšší soud přistupuje k výkladu nového občanského zákoníku.
Soudkyň je na Nejvyšším soudu mnohem méně než soudců. Hlavním důvodem je často dilema související s dojížděním do Brna. Bylo to i pro Vás těžké rozhodnutí?
Samozřejmě jsem vše nejprve probrala s manželem a jeho rodiči, kteří nám se synem hodně pomáhají. Jakmile souhlasili s tím, abych práci v Brně zkusila, tak už to těžké rozhodnutí nebylo, neboť jsem věděla, že Nejvyšší soud umožňuje část týdne pracovat z domu. To jsem si vyzkoušela již na krajském soudu v době lockdownů a tento způsob práce mi vyhovoval. Navíc na rozdíl od kolegyň, které do Brna dojíždějí z mnohem větší dálky a musí tedy v Brně zůstat i přes noc, já mohu denně jezdit zpět do Olomouce a večery trávit s rodinou.
Jaký byl Váš profesní vzor?
Myslím, že jsem žádný konkrétní profesní vzor neměla. Na právnickou fakultu jsem šla ovlivněná různými detektivními seriály a chtěla jsem být advokátem, ale postupem času jsem zjistila, že mi tato práce úplně nevyhovuje. Poté, co jsem pak byla jmenována soudkyní, snažila jsem se vždy svá rozhodnutí řádně promyslet, být na soudní jednání připravená, orientovat se jak ve skutkových, tak právních aspektech řešených případů, svá rozhodnutí řádně odůvodnit a rozhodovat v obdobných věcech konzistentně.
Působila jste jako advokátka, v čem byla tato praxe přínosná pro budoucí povolání soudkyně?
Domnívám se, že je důležité nebýt jen „soudní květinka“ a mít zkušenosti i z jiných právních profesí. Díky působení v advokacii jsem získala lepší představu o způsobu práce advokáta. Naučila jsem se lépe komunikovat s účastníky řízení a vysvětlit i neprávníkům právní závěry pro ně pochopitelným způsobem. Postupem času jsem zjistila, že mi práce soudkyně vyhovuje mnohem více, neboť pracovně mě vždy nejvíc naplňovalo řešení právních problémů a výklad práva. Práce advokáta je však alespoň z poloviny podnikáním, pro které vlohy nemám. Navíc na rozdíl od generální praxe, kterou jsem v advokacii vykonávala, je práce soudce více specializovaná a mám tudíž možnost se řešené agendě věnovat mnohem podrobněji.
Vzpomínáte si na úplně první věc, kterou jste jako soudkyně rozhodovala?
Konkrétně si na svůj první případ nepamatuji, ale jako většina začínajících soudců, kteří na začátek dostanou určité množství spisů (já jsem na začátku přebrala senát po kolegyni, která odcházela na mateřskou dovolenou), jsem si pochopitelně nejprve nařídila jednání v jednodušších věcech, abych se v práci soudce a vedení ústních jednání lépe zorientovala. Moje první věcné rozhodnutí tedy bylo v nějakém řízení o rozvod manželství. Nicméně ani těm komplikovanějším spisům člověk neuteče, takže postupně se dostalo i na právně či skutkově složité kauzy.
Která svá rozhodnutí pokládáte za zásadní, jsou taková, která Vás významně ovlivnila?
To je těžké říct, protože každý spor je jiný a těch, které mě profesně obohatily, ať již z pohledu výkladu a použití procesního nebo hmotného práva, bylo více. Pokud ale jde o moje působení na Nejvyšším soudě, tak bych za pro mě zásadnější rozhodnutí považovala rozhodnutí ve věci odpovědnosti státu za plošné zveřejňování údajů o majetku, příjmech a závazcích komunálních politiků podle tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů, které bylo následně Ústavním soudem shledáno jako protiústavní. Jednalo se o jeden z prvních rozsudků, jenž jsem na Nejvyšším soudě zpracovávala, a o otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. V této věci bylo třeba se vypořádat s časovou působností závěru derogačního nálezu Ústavního soudu o protiústavnosti části právního předpisu a odpovědět na otázku, jaký vliv mají tyto závěry Ústavního soudu na posouzení správnosti postupu orgánů veřejné moci v době nejen před vydáním tohoto nálezu, ale i v období mezi jeho publikací a nabytím vykonatelnosti. Jednalo se totiž pro mě o zcela novou a zajímavou problematiku, kterou jsem se neměla dříve možnost zabývat.
Prozradíte nám i Vaše koníčky? Jak relaxujete?
Když jsem se měla rozhodnout, jakou vysokou školu budu studovat, zvažovala jsem kromě studia práva i studium historie a klasické filologie, protože oba obory mě velmi přitahovaly. Nakonec jsem se rozhodla studovat práva a historii si ponechat jako koníček, a tak je tomu až dosud. Během studia, a i chvíli po něm, jsem prázdniny a dovolenou trávila jako průvodce na několika hradech a zámcích, kde jsem potkala i svého manžela a řadu svých přátel, takže jsem lidmi zajímajícími se o historii v různých formách obklopena stále. Ráda navštěvuji historické památky, muzea a akce na historii zaměřené. Zajímám se zejména o historii odívání. Nejvíce tedy relaxuji tímto způsobem, ale díky synovi podnikáme i další (například sportovní) aktivity.
Kdo je Hana Polášková Wincorová?
Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.
Státní rigorózní zkoušku složila na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Soudkyní je od roku 2010, kdy byla jmenována předsedkyní senátu Okresního soudu v Olomouci.
Soudkyní občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je od roku 2024.
AEQUITAS
