Nesprávným procesním postupem připravil český Ústavní soud dva stěžovatele o přístup k soudu, rozhodl Štrasburk. Ústavní soud jejich stížnost zamítl s tím, že měli podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Podle ESLP však bylo dovolání nepřípustné podle občanského soudního řádu. Šlo totiž o žalovanou částku 42 tisíc korun, tedy pod limitem přípustnosti pro dovolání. V přinejmenším zvláštním případu byl Ústavní soud jiného názoru.
V případu Crites a Rabinovitz v. Česká republika rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že kvůli postupu Ústavního soudu došlo k porušení Článku 6 – právo na spravedlivý proces. Přesto se stěžovatelům nedostalo jiného zadostiučinění, než náhrada výdajů ve výši 1 300 eur a konstatování, že jejich práva byla porušena.
Stížnost proti České republice byla podaná dne 1. prosince 2020 dvěma americkými státními příslušníky, paní Alicí Crites a panem Michaelem Rabinovitz, kteří se narodili v roce 1963 a 1960, bydlí v Bethesdě, uvádí o stížnosti Evropský soud pro lidská práva.
Úplný rozsudek ESLP, jak byl vyhlášen 20. června 2024, je zde.
Původně šlo o dvě žaloby celkem šesti lidí, kteří spoluvlastnili nemovitost společně s Muzeem hlavního města Prahy. Muzeum bylo v původním sporu vedlejším účastníkem. „Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejšímu účastníku zaplacení 479 835,50 Kč s příslušenstvím a 42 381,60 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání celé nemovité věci ve spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejšího účastníka,“ vyplývá z ústavní stížnosti.
Dostatečné odůvodnění, že šlo o spoluvlastnický spor
Obecný a odvolací soud většinu žalob zamítly. Odvolací soud žalobce dokonce nechal uhradit náklady řízení.
Proti tomu účastníci podali dvě stížnosti: V první si stěžovali čtyři spoluvlastníci a v té druhé zbylí dva spoluvlastníci, kteří se nakonec stali stěžovateli před Evropským soudem pro lidská práva. Ústavní soud usnesením rozhodl obě řízení spojit.
Ve spojeném řízení se však Ústavní soud vyjádřil nejprve k prvním čtyřem stěžovatelům. Potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, že „žalovali nárok ze smluvního plnění (mezi spoluvlastníky uzavřené dohody o užívání společné nemovitosti), nikoli z titulu bezdůvodného obohacení“. Jejich neúspěch ve věci tedy závisel na jiném než žalovaném základu nároku. „Uvedené odůvodnění není z pohledu Ústavního soudu nedostatečné, nepřezkoumatelné ani nelogické,“ uvedl senát předsedy Vladimíra Sládečka.
ÚS: Obraťte se nejprve s dovoláním na Nejvyšší soud
Poté Ústavní soud rozhodl o zbylých dvou stěžovatelích, Alici Crites a Michaelovi Rabinovitzovi, kteří byli podle Soudu „v témže postavení žalujících spoluvlastníků předmětné nemovitosti a svou ústavní stížností napadají obě v řízení vydaná rozhodnutí“.
V případu těchto stěžovatelů se Ústavní soud zabýval přípustností stížnosti ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. „Dospěl k závěru, že ve vztahu k meritorním výrokům napadených rozhodnutí není naplněna zákonná podmínka vyčerpání dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, neboť jak plyne i ze správného poučení odvolacího soudu, uzavírajícího napadený rozsudek, proti jeho výroku I bylo za podmínek § 237 o. s. ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu,“ uvedl ÚS.
„Z podání stěžovatelů však neplyne, že by tento prostředek ochrany svých práv využili a beze zbytku vyčerpali, jak jim v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti ukládá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Ústavní stížnost stěžovatelů 5) – 6) je proto v této části nepřípustná,“ rozhodl Ústavní soud o stížnosti stěžovatelů před ESLP.
Úplné usnesení Ústavního soudu je zde:
ESLP: Dovolání bylo nepřípustné, ÚS to nevysvětlil
V tomto bodě se však hodnocení Evropského soudu pro lidská práva a českého Ústavního soudu rozchází. „Věc se týká nedostatečného přístupu stěžovatelů k Ústavnímu soudu, který pochybil tím, že nepřezkoumal rozhodnutí nižších soudů, která u něj stěžovatelé napadli (článek 6 Úmluvy),“ uvádí ESLP.
Začátek případu je totožný – stěžovatelé podali v roce 2014 u vnitrostátních soudů žalobu na nárok ve výši asi 1 550 eur jako spolužalobci.
Pokračování je ale odlišné: „Přestože výše pohledávky stěžovatelů, posuzovaná odděleně od ostatních spolužalobců, byla nižší než finanční limit umožňující odvolání v právních otázkách (tj. přibližně 1 960 EUR podle čl. 238 odst. 1 (c) občanského soudního řádu), Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů pro nevyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků s tím, že bez bližšího vysvětlení uvedl, že měli podat dovolání k Nejvyššímu soudu (rozhod. zn. I. ÚS 1193/20 ze dne 26. 5. 2020,“ popsal ESLP v rozsudku.
Podle § 238 občanského soudního řádu není dovolání přípustné „c) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.
Úplné ustanovení § 238 o.s.ř. je zde.
Pokud by se dovolali, Ústavní soud by stížnost zamítl pro opožděnost
Pro pořádek: Takto o případu informovalo ministerstvo spravedlnosti: „Stěžovatelé se domáhali před nalézacím a odvolacím soudem zaplacení částky ve výši cca 42 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za užívání nemovitosti.“
Částku nezpochybnila ani česká vláda ani stěžovatelé před ESLP: „V projednávané věci nebylo stranami zpochybněno, že výše nároku stěžovatelů předložených vnitrostátním soudům nedosáhla finančního limitu stanoveného v čl. 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jehož účelem je zabránit dovolatelům předkládat Nejvyššímu soudu případy, které nemají zásadní význam. Podle tohoto ustanovení by dovolání podané stěžovateli v projednávané věci bylo ex lege nepřípustné, což by vedlo k zamítnutí jejich následné ústavní stížnosti z důvodu opožděnosti,“ uvedl doslova Evropský soud pro lidská práva.
Podle ESLP se český Ústavní soud dopustil chyby, když bez vysvětlení uvedl, že stěžovatelé měli podat dovolání k Nejvyššímu soudu, než se obrátil na Ústavní soud, a jejich stížnost nepřezkoumal.
„Za těchto okolností Soud konstatuje, že nesprávné použití příslušných procesních pravidel Ústavním soudem připravilo stěžovatele o právo na přístup k soudu,“ uvedl v závěru rozsudku Evropský soud pro lidská práva. „Došlo tedy k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy,“ uzavřel případ ESLP.
Irena Válová
