Státní pozemkový úřad nedodržuje zákonné lhůty, v nichž musí o církevních restitucích rozhodovat, a kromě toho vystupuje ve dvojaké roli: jednou jako osoba povinná vydat církvím jejich původní majetek, podruhé jako správní orgán rozhodující o jejich restitučních nárocích. Záměr zdanit finanční náhradu vyplácenou církvím je protiústavní. Finanční náhrada již byla církvím vyplacena a stát ji jen splácí ve třiceti ročních splátkách. Zákon o církevních restitucích by vyžadoval dílčí úpravy. To jsou jen některé z expertních závěrů, které zazněly na diskusním fóru Šest let církevních restitucí. Záštitu nad touto akcí převzala Česká biskupská konference, jejím mediálním partnerem byla Česká justice.
Při příležitosti šesti let, které 5. prosince uplynuly od vyhlášení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ve Sbírce zákonů, uspořádala advokátní kancelář ECOVIS ježek na konci listopadu diskusí fórum pro odborníky věnující se církevním restitucím.
Cílem akce bylo, aby si mezi sebou vyměnili zkušenosti s dosavadní aplikací tohoto zákona a doporučili jeho případné změny. „Advokát, který se věnuje nemovitostnímu právu, se s restitucemi setkává už od devadesátých let. Církevní restituce, stejně jako ty před nimi podle zákona o půdě anebo zákona o mimosoudních rehabilitacích, ovlivňují strategická rozhodnutí developerů a podnikatelů v lesnictví a zemědělství, pokud jde o nákup nemovitostí, ale i obcí a krajů, které chtějí svou územně-plánovací dokumentaci přizpůsobit aktuálním požadavkům. Jelikož se restituční nároky v katastru nemovitostí nevyznačují, je umět je prověřit o to naléhavější a současně i náročnější,“ připomněl v úvodu semináře advokát Mojmír Ježek, managing partner stejnojmenné advokátní kanceláře, proč jsou církevní restituce i po šesti letech stále aktuální.
„Přišlo nám líto, že žádná odborná platforma nehodnotí šest let aplikace zákona o církevních restitucích. Rozhodli jsme se proto uspořádat diskusní fórum. Pozvali jsme experty, z nichž každý se církevním restitucím v posledních šesti letech věnoval z jiného úhlu pohledu. Naše pozvání přijali zástupci církví i subjekty dotčené jejich restitučními nároky, autor komentáře k zákonu o církevních restitucích, zástupci pozemkového úřadu i široká odborná veřejnost,“ doplnil advokát Tomáš Nahodil, expert na restituce a spolupořadatel diskusního fóra.
Úvodní příspěvek přednesl Martin Barus, archivář Biskupství litoměřického. Přítomné seznámil s tím, jak a kde si církve před uplatněním restitučních nároků opatřovaly podklady. Jejich vyhledávání Martina Baruse komplikovalo, že movité věci, tvořící vnitřní vybavení kostelů a jiných církevních budov, nebyly nikdy sepsány do žádné státem garantované evidence jako je tomu v případě nemovitostí. „Vycházeli jsme proto z kostelních inventářů. Protože to ale svou povahou byly spíše účetní záznamy, nebyly v nich jednotlivé položky specifikovány zcela jednoznačně a nezaměnitelně. Sice jsme se v nich dočetli, že se za oltářem nachází jeden kus sochy konkrétního svatého, ale už ne, jestli jde o sochu gotickou nebo barokní, dřevěnou nebo kamennou. Tím zdaleka nejlepším místem pro uchovávání restitučních podkladů tak pro církve zůstaly archivy,“ uvedl na úvod své prezentace Martin Barus.
Protože zásadní roli pro uplatnění restitučních nároků mají výkupové výměry, tedy ony konečné správní akty národních výborů o zabraní církevních pozemků nebo jiných nemovitostí, byly pro církve podle Martina Baruse klíčové především archivy zaniklých okresních a krajských národních výborů. „Obecně ale platí, že pokud jsme si chtěli být opravdu jisti, jestli restituční nárok na daný případ skutečně dopadá, pátrali jsme kromě těchto archívů i v archivních fondech farností, Státního úřadu pro věci církevní, Náboženské matice, Archivu bezpečnostních složek, šlechtických velkostatků, Českého gubernia a Státní památkové správy,“ vypočetl Martin Barus, kde všude se mohly nacházet třeba i sto let staré listiny prokazující církevní původ nemovitostí. Už samo vyhledávání prvotních podkladů pro úvahu, zda na danou věc vůbec restituční nárok vznést, bylo podle něj neméně časově náročné jako příprava následných právních kroků, pokud se církev v konkrétním případě rozhodla o restituci ucházet.
Redaktor a advokát Tomáš Nahodil zpovídá Stanislava Balíka
Anna De Pinová a Ilona Landová z Oddělení restitucí Státního pozemkového úřadu pojaly svůj příspěvek více statisticky. „K 1. listopadu letošního roku obdržel Státní pozemkový úřad jako povinná osoba 2 749 výzev k vydání 65 410 pozemků a 494 staveb,“ uvedla Anna De Pinová a přítomným promítla tabulku s pořadím oprávněných osob podle počtu vznesených restitučních nároků. Nejvíce výzev k vydání majetku podle zákona o církevních restitucích uplatnili Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou (156), Královská kanonie premonstrátů na Strahově (113) a Arcibiskupství pražské (110). Z dalšího přehledu vyplynulo, že Státní pozemkový úřad prozatím vydal 6 284 rozhodnutí, jimiž rozhodl o restitučních nárocích církví a náboženských společností k 78 689 pozemkům a 249 stavbám. Zdaleka ne všem vyhověl. „Aktuálně se Státní pozemkový úřad účastní 1 169 soudních sporů podle zákona o církevních restitucích. Úspěšný je z 33 procent,“ doplnila Ilona Landová a přítomné seznámila s některými zajímavými judikáty. Například že na rozdíl od restitucí zemědělských nemovitostí podle zákona o půdě nejsou zahrádkové ani chatové osady překážku pro vydání pozemků v rámci církevních restitucí. Výjimkou naopak jsou naopak pozemky pod veřejnými prostranstvími, které byly až do změny judikatury hojně vydávány restituentům zemědělských nemovitostí podle zákona o půdě. „Podstatný rozdíl v restituci pozemku podle zákona o půdě a zákona o církevních restitucích je ten, že nemůže-li být pozemek vydán církvím v restituci proto, že je zastavěn, nemohou církve, na rozdíl od restituentů zemědělských pozemků podle zákona o půdě, žádat o vydání jiného vhodného náhradního pozemku ve vlastnictví státu,“ uzavřela své pojednání Ilona Landová.
Účastníci diskusního fóra, advokát a expert na restituce Miroslav Popelář, autor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi Jakub Kříž a vedoucí právního oddělení správy majetku Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou David Kučerka, vzápětí upozornili na dvojakost postavení pozemkového úřadu. Ta vznikla 1. ledna 2013 začleněním bývalého Pozemkového fondu do struktury pozemkových úřadů, čímž vznikl jediný Státní pozemkový úřad, který v různých řízeních vystupuje v odlišných postaveních. Jednou jako povinná osoba a podruhé jako správní orgán rozhodující o restitucích. Do roku 2012 byl přitom povinnou osobou k vydání nemovitostí dotčených restitučním nárokem Pozemkový fond. Pozemkové úřady rozhodovaly o vydání nemovitostí jen tehdy, pokud se restituent s Pozemkovým fondem na vydání nemovitosti nedohodl. Stávající řešení není podle zmíněných expertů šťastné, protože vyvolává pochybnosti o nestrannosti Státního pozemkového úřadu. Namítali dokonce, že Státní pozemkový úřad je podjatý systémově, tedy už jen z podstaty tohoto svého uspořádání. „Státní pozemkový úřad jako povinná osoba v restitučním řízení neuspěje. Dokonce nechá marně uplynout lhůtu k podání správní žaloby k přezkumu svého rozhodnutí soudem. Až potud bylo jeho postavení stejné jako postavení oprávněné osoby. Šlo o postavení dvou účastníků správního řízení. Státní pozemkový úřad ale po uplynutí lhůty k podání žaloby své rozhodnutí v neprospěch oprávněných osob leckdy změní v rámci přezkumného řízení, které zahájí sám z moci úřední. To je ale nástroj, jímž Státní pozemkový úřad disponuje jako hierarchicky členěný správní orgán, ne jako účastník řízení. Církev se z titulu účastníka řízení může proti nevydání majetku v restituci bránit jen správní žalobou. Proto změna rozhodnutí týmž Státním pozemkovým úřadem, který v řízení vystupuje jako povinná osoba, narušuje rovnost zbraní mezi ním a církvemi,“ shrnul výhradu vedoucí právního oddělení správy majetku Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou David Kučerka.
O podstatě mediálně sledovaného případu, v němž jde střet restitučního nároku církve na vydání rybníků a vlastnického práva, které k nim na základě privatizačního projektu v devadesátých letech nabyla akciová společnost, pohovořila místopředsedkyně představenstva Rybářství Třeboň Magdalena Herdová. „Přestože rozumím odůvodnění soudů, podle nichž jsme měli vědět, že do privatizačního projektu byl neoprávněně zahrnut i původní církevní majetek, musím uvést, že v době před více než dvaceti lety bylo téměř nemožné prověřovat původ jednotlivých pozemků tak, jak je to běžné dnes. Tehdy vůbec neexistoval dálkový přístup do katastru nemovitostí,“ uvedla Magdalena Herdová.
Na příspěvek Magdaleny Herdové navázal Jakub Kříž, advokát a autor komentáře k zákonu o církevních restitucích. Shodou okolností též právní zástupce oprávněné osoby v restituční kauze Rybářství Třeboň. Výměna názorů mezi oběma stranami tohoto restitučního sporu však byla po celou dobu klidná a věcná. „Privatizační zákony z devadesátých let hovoří jasně. Zahrnovat původní církevní majetek do privatizačního projektu výslovně zakazují,“ uvedl Jakub Kříž. Avšak i on se ztotožnil s názorem Magdaleny Herdové, že jedna věc je zpochybnit určovací žalobou podle § 18 zákona o církevních restitucích transferu vlastnického práva ze státu na akciovou společnost, a tedy dosáhnout toho, že se jejich vlastníkem stane opět stát, a druhá, bude-li oprávněná osoba v restituci tohoto nyní již opět státního majetku úspěšná. „Soudím, že nebylo účelem zákona o půdě obnovit k věci vlastnické právo státu na úkor jejího dosavadního vlastníka a ponechat ji ve vlastnictví státu i poté, co bude restituční nárok zamítnut. Takové řešení pochopitelně vyvolává nové křivdy, ale zákon o církevních restitucích neodpovídá na to, jak je řešit. Řešením může být upravit znění zákona tak, že soudy budou restituční nárok oprávněné osoby zkoumat už v rámci řízení o určovací žalobě, kterou oprávněná osoba napadá neplatnost převodu věci ze státu na jejího současného vlastníka,“ uvedl Jakub Kříž.
Otázkou určovacích žalob se ve svém příspěvku zabýval Tomáš Nahodil, advokát a expert na ústavní a správní právo. Na příkladu svého klienta, Provincie kapucínů v ČR, přítomným vysvětlil, proč se touto žalobou nemohou církve po krajích domáhat vydání svého původního majetku. „Určovací žaloba podle zákona o církevních restitucích slouží k tomu, aby se zpět do vlastnictví státu vrátila věc, kterou stát převedl na jiného, přestože šlo o součást původního církevního majetku, jehož převod byl až do přijetí zákona o církevních restitucích zakázán pod sankcí neplatnosti,“ uvedl svůj příspěvek Tomáš Nahodil. Příklad určovací žaloby demonstroval na žalobě Provincie kapucínů v ČR, podané v roce 2013 proti Královéhradeckému kraji jako vlastníku bývalého areálu ve východočeském Opočně. „Královéhradecký kraj nabyl tento původní církevní majetek zvláštním zákonem o přechodu některých věcí práv a závazků z majetku státu do majetku krajů. Stalo se tak v souvislosti se zánikem okresních úřadů ke konci roku 2002 a vznikem krajského zřízení od počátku roku 2003. Zatímco okresní a krajský soud žalobě vyhověly, Nejvyšší soud rozhodl, že se touto žalobou určení vlastnictví státu k majetku krajů domáhat nelze. Podle Nejvyššího soudu se totiž legitimní očekávání církví upíralo jen k přijetí zákona o církevních restitucích, a nikoli k navrácení veškerého jejich původního majetku,“ vysvětlil Tomáš Nahodil. Osobně s takovým závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Stát podle něj, coby zdaleka největší držitel původního církevního majetku, neměl oprávnění zneužít své pravomoci zákonodárce k vyvedení části původního církevního majetku zvláštním zákonem do vlastnictví krajů, když transfer původního církevního majetku byl až do přijetí zákona o církevních restitucích zakázán. Podle Nejvyššího soudu bylo však jen na úvaze zákonodárce, zda, a pokud ano, jak velkou část původního církevního majetku učiní předmětem restitucí. To, že zákonodárce nezahrnul kraje mezi osoby povinné vydat církvím jejich původní majetek, nelze dle Nejvyššího soudu obcházet určením vlastnického práva státu k takovému majetku a jeho následnou restitucí. „Rozsudek Nejvyššího soudu v kauze Provincie kapucínů v ČR vedl ke stažení všech ostatních žalob podaných církvemi z téhož důvodu na kraje,“ doplnil závěrem Tomáš Nahodil.
Nejočekávanějším příspěvkem diskusního fóra mělo být vystoupení bývalého ústavního soudce Stanislava Balíka k poslaneckému záměru zdanit náhrady vyplácené církvím. Stanislav Balík se však z účasti na diskusním fóru omluvil. Svůj názor na tento legislativní návrh nicméně sdělil ve videorozhovoru. „Řekl bych, že záměr zdanit náhrady, vyplácené církvím, je v rozporu s Ústavou,“ uvedl Stanislav Balík. Poslanecký návrh podle něj vykazuje znaky nepřípustné retroaktivity a jde proti obsahu smluv uzavřených mezi církvemi státem. „Stát by neměl zneužívat své oprávnění vydávat zákony, aby jimi reguloval to, co si není jako jedna strana smlouvy schopen dojednat s druhou smluvní stranou,“ kritizoval Stanislav Balík. Podle Stanislava Balíka se jistě najde 41 poslanců nebo 17 senátorů, kteří by Ústavnímu soudu navrhli zdanění náhrad vyplácených církvím zrušit. „Ústavní soud se zákonem o církevních restitucích zabýval už v roce 2013. Jeho protiústavnost tehdy nedovodil a z toho bych vycházel i nyní. V minulosti Ústavní soud posuzoval obdobný návrh na zrušení daně ze státního příspěvku na stavební spoření u již uzavřených smluv o stavebním spoření, přičemž zavedení této daně shledal jako protiústavní,“ naznačil Stanislav Balík jako bývalý ústavní soudce, co vše by mohlo být pro úvahu Ústavního soudu, zda zdanění náhrad zrušit, rozhodující.
K otázce zdanění náhrad vyplácených církvím se vyjádřil i autor komentáře k zákonu o církevních restitucích Jakub Kříž: „Kromě toho, že konečná výše náhrady je uvedena ve smlouvách uzavřených mezi státem a církvemi, je nutné mít na zřeteli to, že náhrada již byla církvím, stát jen její výplatu rozložil do třiceti ročních splátek.“
ECOVIS ježek je česká advokátní kancelář. Ve své praxi se soustřeďuje především na nemovitostní a obchodní právo, řešení právních sporů, ale i na finanční a bankovní právo. Poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb zajišťuje prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVIS působící v 75 zemích celého světa.
Závěry diskusního fóra:
- na rozdíl od nemovitých věcí neexistuje v případě restituce movitých věcí žádná státem garantovaná evidence (Martin Barus, archivář Biskupství litoměřického)
- archivy jsou stále tím nejlepším místem uchovávání dokladů k restitučním nárokům církví (Martin Barus, archivář Biskupství litoměřického)
- poslanecký záměr zdanit náhrady, vyplácené církvím a náboženským společnostem, je protiústavní (Stanislav Balík, advokát a bývalý ústavní soudce)
- tyto náhrady nelze zdanit též proto, že již byly církvím a náboženským společnostem poskytnuty, na čemž nic nemění skutečnost, že stát jejich výplatu rozložil do splátek (Jakub Kříž, advokát a spoluautor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
- zatímco zahrádková nebo chatová osada nacházející se na pozemku dotčeném restitučním nárokem je podle jiného restitučního předpisu (typicky dle zákona o půdě) důvodem pro jeho nevydání, tak v případě restituce dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vydání pozemku nebrání (Anna De Pinová, Státní pozemkový úřad)
- Státní pozemkový úřad vystupuje současně ve dvojí roli: jako povinná osoba i jako správní orgán rozhodující o restitucích. Jde o důsledek sloučení bývalého Pozemkového fondu (ten byl povinnou osobou) se strukturou pozemkových úřadů (správních orgánů) do jednoho Státního pozemkového úřadu. Toto řešení však není šťastné a zejména používání přezkumného řízení ke změně vlastních rozhodnutí vyvolává pochybnosti o nestrannosti Státního pozemkového úřadu (Miroslav Popelář, advokát se specializací na restituční spory; Jakub Kříž, advokát a spoluautor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
- privatizační zákony z devadesátých let výslovně zakazovaly privatizaci původního církevního majetku (Jakub Kříž, advokát a spoluautor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
- Státní pozemkový úřad (SPÚ) nedodržuje zákonné lhůty k uzavření dohod o vydání původního církevního majetku oprávněným osobám (vystupuje-li SPÚ v postavení povinné osoby), ani lhůty k vydání správních rozhodnutí (vystupuje-li SPÚ v postavení správního orgánu) (David Kučerka, teolog, právník, daňový poradce, vedoucí právního oddělení správy majetku Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou)
- jako rozporné v souladu s účelem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se jeví, aby původní církevní majetek, který byl v rozporu s blokačními paragrafy zvláštních zákonů převeden ze státu na třetí osobu, zůstal státu i poté, co se církev nebo náboženská společnost sice dovolá neplatnosti tohoto převodu a majetek se tak vrátí státu, ale církev už vůči státu neuspěje s nárokem na jeho restitucí. Ponechání tohoto majetku ve vlastnictví státu jen způsobuje nové křivdy třetím osobám (Jakub Kříž, advokát a spoluautor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi; Magdalena Herdová, místopředsedkyně představenstva Rybářství Třeboň Hld. a.s.; Michaela Šerá, advokátka se specializací na restituční spory)
- rozlišování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi na restituci původního církevního majetku zemědělského a nezemědělského je nesystémové a v praxi působí aplikační problémy (Jakub Kříž, advokát a spoluautor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
- Benešovy dekrety jako jedna z výluk z restituce původního církevního majetku jsou nesystémové. Pokud totiž tyto dekrety na původní církevní majetek skutečně dopadly, tak pak se tento majetek stal majetkem státu už před 25. únorem 1948, a proto je z restituce stejně vyloučen (Jakub Kříž, advokát a spoluautor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
- k podání určovací žaloby dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není třeba tvrdit ani prokazovat naléhavý právní zájem (Tomáš Nahodil, advokát, specialista na ústavní a správní právo)
- právo na podání této žaloby se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, jejíž běh se započal dnem účinnosti § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, tj. 1. ledna 2013 (Jakub Kříž, advokát a spoluautor komentáře k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
- určovací žalobou dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se nelze domáhat restituce toho původního církevního majetku, který od státu ještě před vyhlášením tohoto zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nabyly kraje (Tomáš Nahodil, advokát, specialista na ústavní a správní právo)
Tomáš Nahodil
