Církev po II. vatikánském koncilu jasně řekla, že duchovní nemají vykonávat politickou činnost. „Myslím, že vedení politické kampaně je součást politické činnosti,“ říká primas český a arcibiskup pražský Dominik kardinál Duka pro Českou justici k výrokům některých duchovních v prezidentských volbách. Volby byly důvod, proč arcibiskupství pražské vydalo na rozhovor mimořádně embargo do jejich skončení. Likvidací rodiny a obce lze dosáhnout ovládnutí osamělých jednotlivců. Bez rodiny budeme stádo, varuje Dominik Duka.
Volba prezidenta vypadá pro pozorovatele jako velká hra. A zdá se, že se do ní zapojili i někteří církevní hodnostáři. Jaké je vaše stanovisko k výrokům těch, kteří tu doporučují jednoho kandidáta, jindy druhého, další vystoupí s výrokem, že je pro křesťany nemorální volit v prezidentské volbě současného prezidenta Miloše Zemana a jiný zase vydává opravu kolující informace, že Jiří Drahoš je zednář?
Jak si vůbec lze vykládat otázku křesťanské morálky a demokratické volby? Ta otázka se vztahuje ke každé volbě v demokracii, vždycky může kdokoli nazvat nějakou volbu morální a jinou nemorální…
A vždycky je to volba. A není to volba mezi dobrem a zlem, často je to ona volba mezi větším a menším zlem. Ale já si myslím takto: V této zemi jako na celém světě je hlavou a mluvčím pro římskokatolickou církev římský biskup – papež. A ani arcibiskup pražský ani olomoucký ani biskup není hlavou Církve. Já jako předseda Biskupské konference hovořím jménem místní církve, která má svoje hlavy ve svých biskupech. Biskupská konference má úroveň koordinační instituce, která zavazuje. To znamená, že jestliže předseda Biskupské konference vydává prohlášení, tak musí mít souhlas všech biskupů, kteří mají plné právo hlasování.
A Biskupská konference vydala prohlášení. To prohlášení si mohl každý přečíst, bylo v tisku komentováno. Ale vyhlašovat, který kandidát je ten, který je nejlepší, my nemáme právo. Protože nemáme právo na neomylná řešení. Takovýto dar nemá ani papež, aby mohl takto vystupovat. Proto církev nikdy do těchto sporů nebo do těchto volebních kampaní nevstupuje.
A pokud do nich někdo vstoupí, tak si musí uvědomit, že vstupuje sám za svoji osobu, ale nemůže oslovovat celou společnost, protože na to nemá pouvoir. Oslovovat celou společnost může hlava státu případně parlament. V rámci Církve může oslovovat společnost papež a může ji oslovovat jednotlivý biskup ve své diecézi nebo může Biskupská konference vydat určité prohlášení. Ale Církev po II. vatikánském koncilu jasně řekla, že klérus, duchovní nemají vykonávat politickou činnost a myslím, že vedení politické kampaně je součást politické činnosti.
Proto nemůžeme do těchto otázek vstupovat. A jsme přesvědčeni, že naši věřící jsou dospělí lidé a musí se rozhodovat podle svého svědomí. Vidím zde i určitou neznalost i samotných reprezentantů politických stran, ale i mnohých z těch, kteří vystupují jménem politologie, kteří říkají, že vlastně prezident není ničím vázán. Nemají pravdu. Křesťan si musí uvědomit, že i hlava státu skládá přísahu, ve které říká, jak bude jednat, slibuje věrnost Ústavě a zákonům, na svoji čest a svědomí.
Já nemám právo žádnému kandidátovi, žádnému občanovi v této zemi brát jeho čest a jeho svědomí. Buďme upřímní, ani já si nemohu osobovat právo a ani nemám vědomí, že skutečně každého kandidáta znám. Že mohu posoudit jeho schopnosti. Nezlobte se, když toho člověka vidím jen v televizi, tak toho asi nejsem schopen. To je trochu nadnesená strategie, která neodpovídá realitě Zcela jistě musíme usilovat o to, abychom ve volbách z kandidátů vybrali ty, kteří mají naši důvěru. Není to ale otázka jenom vnitřní politiky, je to také otázka zahraniční politiky.
A co byste tedy vzkázal těm rodinám nebo těm lidem, které volba prezidenta rozdělila, některé nesmiřitelně, zavile a nenávistně? To se skutečně děje.
Jsme svědky ideologizace a není to problémem jen České republiky, je to do jisté míry celosvětový problém. Nacházíme se někde v úrovni 50. let nebo v meziválečném období, kdy ideologie nejen že rozdělovala, ideologie také dovolila udávat – i v rámci rodin – a dokonce i sekat hlavy.
Měli bychom si uvědomit, co znamená lidská důstojnost a lidské svědomí a neměli bychom se těmito otázkami nechat rozdělit. Buďme upřímní: Podstatná část našeho života se odehrává právě v rodině. A my nejsme tak velkou zemí. Mnohem složitější rozhodování mají ve Spojených státech nebo v jiné velmoci – Čínu nemohu jmenovat, neboť tam nemají svobodné volby. V takové velmoci jde už mnohdy o více. Proto je také někdy zásadní otázka, zda je lepší přímá volba nebo zastupitelská demokracie, tedy volba pomocí parlamentu. My jsme se rozhodli a dali do Ústavy, že máme přímou volbu, jednejme tedy podle svědomí.
A nebuďme jako rowdies, divocí fotbaloví fanoušci, kteří když potom nevyhrají, tak zapalují auta a rozbíjejí okna. My třeba nezapalujeme auta, ale hádáme se, nemluvíme spolu a vyvoláváme vzájemnou nenávist. Vzpomínám na pobyt ve věznici na Borech a na Václava Havla i na Jiřího Dienstbiera, jak mnohokrát říkali spoluvězňům: Pamatuj si, nenávist a závist, je cesta do pekel. Budeš se jenom užírat.
Je třeba si uvědomit, že když nevyhraje můj kandidát, tak vyhrál jiný a jsem-li věřící člověk, tak vím, že nic neděje se maně, vše řídí ruka Páně. A my budeme mít takové představitele, jaké si zvolíme a pak budou další volby, ty komunální. Jestli se necháme takto ideologizovat a nebudeme se snažit zůstat nestranní, tak poneseme důsledky.
Podstatná většina života člověka se odehrává v rodině, jak jste řekl, mimo politiku bez dopadu například výroků pana prezidenta na náš osobní a rodinný život. Není to právě ten důvod, proč některé ideologické skupiny tzv. jdou po rodině? Protože rodina jim chybí proto, aby zcela ovládly život člověka. Mohou už zakazovat a přikazovat takřka cokoli, jenom rodinu stále nemají pod kontrolou. Pod státní kontrolou.
Zcela jistě. Otázka rodiny je mnohem podstatnější, než například církevní restituce a mnoho dalších témat. Až nebudeme mít rodiny, ve kterých nebude to, co tvoří člověka člověkem, to je schopnost žít s druhými a pro druhé a to je láska, tak tady nebudeme. A nebude tu ani stát a nebude tu ani církev. Budeme stádo.
Uvědomme si, co dělali otrokáři, když převáželi otroky: Rozdělili rodiny. Co se dělo v době nacismu? Co se dělo v době komunismu? Rozdělovaly se rodiny. Kdo rozděluje rodiny, je podle mého názoru, největším nebezpečím, před kterým stojíme. Likvidace rodiny z nás vytvoří osamělé jednotlivce, které je mnohem snazší ovládat, než ovládat rodinu, než ovládat obec, která je dobře zorganizována.
Existují ale skupiny lidí, které se domnívají, že pojem rodina by se měl rozšířit a změnit a že pojmem rodina by mělo být myšleno cokoli a kdokoli včetně nějakých skupin lidí. Podle některých je ideální rodina – muž, žena a jejich děti – model překonaný, dokonce zpátečnický, protože nikdo nemá právo jiným přikazovat, jak mají žít.
Je mnoho věcí, o kterých se říká, že je káže pouze církev nebo jak někteří říkají – pámbíčkáři. Ono to tak ale docela není. My máme v Bibli Knihu přísloví. A tato přísloví nám jasně říkají, že se vyjadřujeme jazykem, řečí, slovy. Slovo rodina je od slovesa rodit. Rodina, rod, národ. Je zapotřebí si uvědomit, že vytváření rodiny je dáno – chcete-li zcela pozitivisticky – biologií. Máme vědecké obory, které těmto otázkám věnují, máme pediatrii, máme dětskou psychologii, sociologii, a tedy víme, co znamená pro dítě otec a matka.
Celý vývoj člověka je takto podmíněn. Je tady tolik argumentů z exaktních věd, které se vůbec nedovolávají církve a nedovolávají se ani Pána Boha. Přinášejí exaktní důkazy a lidskou zkušenost.
Koneckonců si uvědomme, jaké je postavení žen ve společnosti, která toleruje mnohoženství. Víme, že v historii lidstva byla určitá mimořádná období, kdy mnohoženství mělo svoje opodstatnění, přiznejme, že ano. Byla vysoká úmrtnost žen, vysoká úmrtnost dětí, takže k tomu, že muž měl více, než jednu ženu vedly určité důvody. Ale všimněme si také a čtěme Bibli, začtěme se do literatury ostatních národů a zjistíme, že tam, kde existoval harém, nebylo harmonické prostředí pro výchovu dětí. Nebylo to ani harmonické prostředí pro růst ženy jako partnerky. Budeme-li hovořit se zamilovanými, tak ti nám odpoví, co je vztah muže a ženy.
Tím jsme u další instituce, kde se odehrávají soustavné pokusy o změnu právní, o změnu výkladu, o rozšíření obsahu toho slova v rámci pokroku, a to je manželství.
Manželství ani rodinu nezakládal žádný parlament. Žádné hnutí. A také žádná církev.
Manželství je instituce od Boha, kdy místo slova Bůh můžeme dát slovo příroda?
Ano. Kdo nechce slyšet slovo Bůh, tak musí dát slovo příroda. Je to příroda, co nás vede k tomu, že se nepotřebuji dovolávat Boha. Činím tak pouze v jediném případě: Pokud se člověk sám prohlásí za Boha. Potom Bůh s námi. Všichni diktátoři, tyrani, si usurpovali Boží právo. Kdo si ho usurpuje teď?
První část rozhovoru s Dominikem kardinálem Dukou byla publikována zde:
Irena Válová
