Firmy, které byly postiženy tažením Ministerstva financí kvůli podezřením z daňových úniků na DPH, mají šanci dostat důstojné odškodnění. Ale jenom ty, u nichž bylo daňové řízení zahájeno před začátkem letošního roku. A to ještě pouze některé z nich. Stát totiž vymyslel legislativní fintu, jak se placení vysokých úroků vyhnout. Firmám tak nezbude než na to reagovat dalšími žalobami, aby se nenechaly státem připravit o ušlé peníze, které mohly používat v případě, že by vratky nebyly zadrženy.
Takzvané karuselové podvody, tedy podvody a nadměrným odpočtem DPH, jsou hitem ministra financí Andreje Babiše. Kvůli podezření na daňové úniky finanční úřady loni v lednu spustily akci, kdy stovkám firem odmítaly vyplácet zpět DPH, přičemž celková suma zadržených vratek DPH dohromady činila třináct miliard korun. Jenomže žádné podvody se nekonaly, a stát nakonec peníze většině firem vrátil. A ty kvůli postupu daňové správy nyní požadují odškodné.
Šanci přitom mají. Mohou se opírat o zatím dvě rozhodnutí dvou senátů Nejvyššího správního soudu, který stanovil, že poškozeným firmám náleží čtrnáctiprocentní úrok ze zadržované částky (7Aps/2013 – 34, ve znění opravy 7 Aps/2013 – 47, a 8 Afs 68/2013 – 46).
Zásadní rozhodnutí padlo 25. 9. 2014 v kauze firmy Kordárna, která podala kasační stížnost vůči postupu správce daně. Finanční ředitelství totiž firmě odmítlo vyplatit úrok ze zadržovaných peněz. „Tento případ říká jednoduchou věc. Za prvé uznává, že kontrolovat nároky na odpočet DPH je třeba, protože i když převážná většina podnikatelů je poctivých a jejich nároky jsou důvodné, přece jen se v řadách těch, kteří odpočty uplatňují, vyskytuje nemálo lajdáků, podvodníčků či velkých podvodníků, které lze odhalit jen důkladnou kontrolou. Na druhé straně je třeba zachovat rovnost – ti, kteří měli tu smůlu, že byli podrobeni kontrole ze strany státu a výplata odpočtu jim byla výrazně zpožděna, ač se nakonec ukázalo, že u nich bylo vše v pořádku, by na tom neměli být zásadně hůře než ti, kteří měli štěstí, že jejich nárok nevzbudil pochybnosti a byl vyplacen ihned,“ vysvětluje člen senátu NSS Karel Šimka.
Uvedené dva požadavky, tedy umožnění i důkladné a déletrvající kontroly a zároveň vyrovnání pozic těch, kteří kontrolováni byli, s těmi, jimž se kontrola vyhnula, lze podle Šimky skloubit jednoduchým způsobem – těm, kterým byla výplata nároku zpožděna, bude doba, po kterou peníze neměli k dispozici, kompenzována úrokem, který jim stát vyplatí. Tento úrok má odpovídat, zjednodušeně řečeno, ceně peněz.
Nejvyšší správní soud k tomu v bodě 27 rozsudku uvádí: „Účelem takové kompenzace je nahradit plátci paušalizovaným způsobem majetkovou újmu spočívající v tom, že plátce nemohl po danou dobu disponovat prostředky v hodnotě nadměrného odpočtu. Lze předpokládat, že pokud by jimi plátce disponovat mohl, za obvyklého běhu věcí by z nich získal výnos pohybující se zhruba na úrovni průměrné výnosnosti běžných investic v rozhodné době, tedy v podmínkách České republiky v současné době zhruba ve výši vícero jednotek procent ročně.“
Zároveň Nejvyšší správní soud řekl, že v určité míře je na každém podnikateli, aby způsobem, který jej nebude příliš bolet, napomohl tomu, aby stát řádně fungoval, tedy mimo jiné i tomu, aby daně byly řádně placeny. Proto úročení zadržovaného odpočtu DPH nepřiznal hned od okamžiku jeho uplatnění, nýbrž dal státu určitou „výhodu“ v tom smyslu, že za první tři měsíce prověřování úrok nenáleží.
Problém je v tom, že české vnitrostátní právo s úročením zadržovaných nadměrných odpočtů nepočítalo, ačkoli z řady judikátů Soudního dvora EU v podobných (ne však zcela stejných) případech jasně plyne, že stát je povinen zajistit, aby nadměrný odpočet byl všem vyplácen v přiměřené lhůtě po jeho uplatnění. Proto Nejvyšší správní soud sáhl k použití analogie a jako základ pro úrok, který má být takto vyplacen, vzal úrok, který stát jednotlivcům platí při určitých svých pochybeních v jiných případech. Podle Šimky se ale zdá být uvedených 14% ročně poněkud více, než kolik činí nynější „průměrná výnosnost běžných investic“.
Po zveřejnění zmíněného rozsudku bleskurychle zareagovalo Ministerstvo financí a prosadilo do daňového řádu legislativní změnu, která by měl do budoucna tak vysokému odškodnění zabránit. Nový § 254a sice akceptoval základní filosofii „Kordárny“, ovšem nároky podnikatelů na kompenzaci osekal až na dřeň. Místo 14% ročního úroku přiznal jen 1%. Navíc se neúročí ne první tři měsíce od uplatnění nároku, nýbrž pět měsíců, a to ještě až od okamžiku zahájení prověřování.
Jak to vypadá v rámci lhůt v praxi, lze uvést na následném modelovém případu. „Většina plátců DPH je měsíčních. Například pro leden 2015 zdaňovací období končí 31. ledna 2015, povinnost podat daňové přiznání má poplatník do 25. února 2015, a do třiceti dnů od podání přiznání má správce daně povinnost vrátit nadměrný odpočet, nebo zahájit „postup k odstranění pochybností“. Podle judikátu by se úrok platil od 1. května 2015, ale podle nového zákona nejdříve až od 26. srpna. To vše v případě, že správce daně nestihne před tímto datem „postup k odstranění pochybností“ překlopit do daňové kontroly. Když stihne, nic neplatí a vesele kontroluje, i když daňový subjekt peníze stále nemá,“ vysvětluje advokátka a daňová specialistka Petra Nováková.
„Nejspornějším a nejvíce proti judikatuře EU jdoucím ustanovením § 254a DŘ však je, že úrok se vyplácí jen při uplatnění jednoho jediného specifického kontrolního postupu z těch, které má daňová správa k dispozici, a sice „postupu k odstranění pochybností“. Naopak daňová kontrola, která poslední dobou bývá k prověřování odpočtů DPH užívána stále častěji, v daném paragrafu zmíněna není,“ vysvětluje soudce Šimka další fintu, kterou stát použil. Navíc přechodné ustanovení, které bylo přijato v souvislosti s novým § 254a DŘ, fakticky snížilo na 1% ročně úrok i za prověřování odpočtů, které bylo zahájeno, avšak neskončeno před zavedením uvedeného paragrafu. Otázkou je, zda zákonodárce mohl takto zpětně omezit nároky, které vznikly již před účinností nového zákona.
Obejití judikátu na základě rozdílných postupů správce daně potvrzuje i Nováková. „Postup k odstranění pochybností je de facto nástupcem vytýkacího řízení. Finta je v tom, že správce daně může po provedeném postupu k odstranění pochybností říci, že toho ví ještě málo, a tzv. „překlopit“ jej do daňové kontroly, tj. zahájit daňovou kontrolu. Protože dle § 254a DŘ se úrok neplatí za kontrolu, vyhne se tím placení úroku,“ říká advokátka.
Problém s vratkami je i v tom, že správce daně dnes zadrží celou částku, bez ohledu na to, zda napadá zákonnost všech plnění, anebo pouze jejich část. Řešením by podle náměstkyně ministra financí Simony Hornochové bylo, kdyby byly zadrženy pouze částky, týkající se „podezřelých“ faktur. „To už by možná šlo i na základě současné právní úpravy, nicméně lepší by bylo takový postup upravit výslovně v zákoně a je velmi dobré, že o tom ministerstvo přemýšlí,“ doplňuje Šimka.
Případ „Kordárna“ byl specifický ještě v další věci. Úrok za dlouhé prověřování nároku na odpočet se týká situací, kdy stát sice delší dobu, ale v souladu se zákonem prováděl kontrolu. V tomto případě však došlo k tomu, že samotný stát pochybil, když správce daně první instance nejprve nárok na odpočet vůbec neuznal; to však změnil odvolací orgán a nárok svým rozhodnutím přiznal. Z judikátu tak podle Šimky plyne, že je nutno rozlišovat mezi úrokem ze zákonného prověřování nároku na odpočet (zde se podnikateli kompenzuje nutnost si po dobu prověřování takříkajíc opatřit peníze jinde) a úrokem z neoprávněného jednání správce daně (zde se formou úroku, tedy paušalizovaně, kompenzuje škoda, kterou stát mohl způsobit podnikateli svým nezákonným jednáním).
Filozofii judikátu přejímá i nový § 254a Daňového řádu, který ve svém odst. 5 počítá s tím, že oba nároky existují vedle sebe, avšak uvádí, že „úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně“. „Jinak řečeno, oba ty úroky nemůže podnikatel dostat současně. Pokud mu byl dříve přiznán úrok za dlouhé prověřování a následně mu je přiznán i úrok z nezákonného jednání správce daně za týž nárok na odpočet, bude mu doplacen již jen rozdíl mezi oběma úroky,“ konstatuje soudce.
Jak by měly firmy postižené dlouho trvající kontrolou postupovat při uplatňování úroku? „Správce daně by měl sám předepsat úrok na osobní daňový účet daňového subjektu, to ale většinou nedělá. Daňový subjekt proto podává žádost (námitku). U zdaňovacích období před § 254a DŘ stačí věc vyžalovat na základě judikátu, pokud finanční správa vracet nebude a bude se muset k soudu. U novějších případů se buď podnikatel spokojí s 1%, nebo musí opět žalovat. S odůvodněním ztížené pozice, neboť bude muset namítat, že zákon je v rozporu s principem neutrality DPH a v rozporu s evropskou judikaturou,“ vysvětluje postup Nováková. „Samozřejmě, že je možné po státu rovněž požadovat náhradu škody za nesprávný úřední postup. Zde je ale situace ještě složitější; podnikatel totiž bude muset prokázat, že mu v důsledku jednání státu nějaká škoda opravdu vznikla. Například, že nemohl uzavřít zakázku, protože jí neměl čím zaplatit, a že by na ní realizoval určitý zisk, o který takto de facto přišel. Navíc se případný úrok, který stát vyplatí, na náhradu škody započítává.“
Jak budou soudy nakonec postupovat, není jasné. „Předpokládám, že bude muset k nové právní úpravě vzniknout opět judikatura, která by tuto problematiku řešila,“ domnívá se Šimka. Těžko tak lze již dnes soudní rozhodnutí předjímat. Problematiku DPH ale upravuje celoevropská směrnice číslo 112 z roku 2006, řada dalších směrnic a velké množství judikátů Soudního dvora EU, a tento fakt budou muset soudy do svého rozhodování vždy promítnout, stejně jako to Nejvyšší správní soud učinil v kauze „Kordárna“.
Dušan Šrámek
